„No, jako, spravíme to, ale ty zuby si fakt musíte čistit pořádně, tohle není vůbec dobrá hygiena…“

versus

„To spravíme. Já vám pak dám takový kartáček, s tím se to lépe čistí.“

„Jste mladá ženská, nevzdávejte to, osvojení není pro každého, bojujte, nakonec otěhotníte. Prostě hromada procedur, no, to není taková hrůza.“

versus

„Víte co, to jste udělala dobře, máte super děti a máte pokoj.“

„Nemám pro vás dobré zprávy, co se týče vývoje vaší dcery.“

versus

„Jasně, je to postižení, ale pojďme ji učit, pojďme ji vést, v rámci jejich možností a schopností.“

Včera jsem byla na první informativní schůzce ve školce. Kluci budou společně nastupovat a já si po společném úvodu pro všechny rodiče řekla, že bych se chtěla sejít individuálně s učitelkami a trochu jim představit naši situaci. Kluci toho nemají málo – kromě toho, že jsou osvojení (o čemž ví, alespon v rámci možností), jsou také bilingvní a mluví teď spíše anglicky, a ještě máme doma malou, no a ještě je toho vlastně o dost víc..

Takže jsem byla trochu nervózní. Vlastně i ten pocit, že si hájíte nějaké hranice, že za někým jdete a nechcete hned na první schůzce být problematičtí, nebo toho „mnoho vyžadovat“ (to lidé na spektru slýchají dle mého během života neustále). K mému překvapení, a vlastně i potěšení, byly všechny učitelky, s kterými jsem mluvila, naprosto skvělé.

Žiju v neurotypickém světě, který mi většinu času servíruje odpovědi typu 1. Strašně dlouho jsem jedničku brala za standard a trápila se tím, že jsem se tlačila do situací, které pro mě nebyly dobré. Návštěva u lékařů často představovala stres, nové situace přinášely úzkost, protože jsem prostě automaticky očekávala jedničku. S věkem jsem však pochopila, že existuje dvojka. A že je možná i u lékařů, u specialistů, u vedoucích, u přátel, u partnerů.

Dneska nemám problém zajít si k zubaři a pak si říct, ne, tak tohle není lékař pro mě. Třeba ale vyhovuje někomu jinému, a to je v pořádku. Na mě tento přístup ale nefunguje. Díky všem Bohům a Tritonům bydlím v Praze a mohu si dovolit prostě zkusit jiného lékaře. A protože takhle putuji po specialistech dlouho (a držím se zuby nehty, když najdu dobrého), všimla jsem si jedné věci:

ti, kteří říkají věty typu 2, jsou lidé z mého pohledu mnohem zkušenější, s větším přehledem.

Můj zubař byl zároveň i psycholog.

Neuroložka mimo své lékařské specializace studovala i sociální práci.

Fyzioterapeut mimo jiné učí práci s hlasem.

Můj vedoucí, který kromě toho, že je 15 let u nás, má také hromadu dalších dovedností.

Většina mých neurodivergentních blízkých, kterým život nakládal víc než běžně nakládá neurotypikům.

Nechci z toho dělat žádné velké závěry, ale přijde mi, že časem člověk pochopí, že jeho obor, jeho pohled, není středobod vesmíru. Největší dar, který časem přijde, je pokora a ochota druhé poslouchat, ale zároveň i určitá ráznost a nadhled, s tím, že se ve všem není zapotřebí pitvat. Opravdu slyšet to, co druzí říkají, ne to, co si myslíme, že by chtěli slyšet. Že by člověk neměl rozdávat rady, aniž by plně chápal situaci druhého člověka.

I když, teď mě vlastně napadá ještě další věc – jestli opět nejde o „paradox dvojí empatie“, protože si říkám, který neurotypik zvládne dosáhnout tak vysoké míry specializace, jakou jsem zmiňovala u některých svých kontaktů výše 😀

Nejde o to nekritizovat. Nechci, aby mi někdo lhal. Ale věřím, že i nepříjemné fakty se dají druhému sdělit způsobem, který je cenný a respektující. Vlastně to vím. Po mnoha letech s mým týmem (a školeních na nenásilnou komunikaci :D) – tu mimochodem doporučuji úplně všem, a zejména neurotypikům.

Co je však pro mě stále velkou otázkou, je to, jestli bychom za dvojku měli cítit vděk.

Mě totiž vždycky zasáhne jako blesk a žiju z toho, když dostanu odpověď typu 2, ještě mnoho dní a týdnů. Ale říkám si, jak smutný fakt toto vlastně je, kolik kolem sebe máme jedniček, aby dvojka byla tak vzácná a úplně nás sebrala. Pamatuju si situaci, kdy ke mně jednou přišla raná péče a já doma neměla nic uklizeno a ještě se mi rozpadalo milion věcí, a paní mi řekla „Prosímvás, přestaňte, vždyť řešíte tolik věcí, buďte ráda, že žijete.“ Nebo třeba u mě byly sociální pracovnice k posudku na péči a řekly mi na podobnou věc „Prosímvás, podívejte se, jakou má to dítě radost, to my vás budeme dávat všude za příklad.“

Strašně bych chtěla svět typu 2.
Snažím se tvořit svět typu 2.