Želvárium. Líbí se vám to slovo? Já jsem jím teď posedlá, stejně jako slovem želva. Dneska jsem psala Týně:

„Želvárium.“

Týna mi odepsala „ŽELVÁRIUM“.

Já jsem jí řekla:“ale chápeš, že želva, jak je plaz a ještě je studenokrevná, tak je to pro nás tak vzdálené, že se nikdy nemůžeme pochopit?“

Hahaha, ne, díky, nemáme doma žádné drogy, pro ty, kteří by chtěli mít vtipný otázky. Týna se tomu smála, ale já mám ze želvy velký respekt. Nebojím se jí, ale je pro mě naprosto nečitelná. Když se jí podívám do očí, tak je to tam všechno napsané úplně jinak, neumím to, odjakživa se znám jenom se savci a s papouškem. Vím, co můžu předpokládat.

Ale chápete, že želva klade vejce…

A že má krunýř? Jaké to je, mít krunýř?

Protože můj kluk měl želvu patnáct let, tak mi to všechno vysvětluje. Už spolu bydlíme. Bavíme se většinu času o tom, jak vypadá želvárium, protože to je teď pro mě otázka života a smrti. Potřebuju se s želvama nějak vypořádat. Je to pro mě klidný únik, když trávíme milion hodin v pojišťovnách a na cizineckých policích a v bankách a dopisováním si s finančními poradci. Nesnáším svět za to, jak těžké nám to dělá, tak se o něm vůbec nehodlám bavit.

„A co želva vlastně jí?“

„Tak salát, třeba.“

„Může jíst třeba i jahodu?“

„No občas, ale není to pro ni moc dobré.“

Já se nadšeně směju. „You are crazy,“ směje se mi on.

„Můžeme jít na výstavu želv v Praze, co bude teď v únoru?“

„I would love that.“

Kocour mi mezitím žere rybízovou buchtu s drobenkou. Věděli jste, že většina koček se BOJÍ morčat? Jsou pro ně moc veliká a nepředvídatelná. A mají chování úplně odlišné od ostatních hlodavců, které jsou kočky zvyklé lovit. Ještě nevím, jestli se kočky bojí želv, nebo jaké mají vztahy. Kočka želvinka.

Mimochodem, už se mi stalo, že mě můj kluk požádal, jestli bych nemohla říct nějaké slovo. Vzpamatovávám se z toho ještě doteď, neboť toto bývala donedávna v mezilidských vztazích výhradně má doména. Taky se vždycky rozradostní, když řeknu nějakou frázi, která se mu líbí. Máme k sobě veliký respekt.

Péťa mi včera „dal“ plyšáka. Teda plyšačku, jmenuje se Mangosteen. A je hodně ošklivá a hloupá a zamilovala se do mého kapybařího plyšáka Alfreda Hitchcocka. Včera jsme měli skvělý den.

S Petrem umíme prostě lidi trollit. Včera jsme byli prakticky tři autisti proti celému světu. Jak jsme zvonili sto let na baru na zvonek. Jak jsme na všechno kašlali. Jak jsme tam rozmotávali naprosto všechno, řvali a smáli se, že netušíme, co děláme.

Vždycky tak ztěžkne vzduch a já si přijdu, že se mi to celé jenom zdá. A včera se to, čím se u ostatních svých autistických kamarádů tak bavím, stalo i mně – měla jsem takovou radost, že jsem Petra úplně „polososovala“. Můj kluk mě nedávno úplně poštípal, když zjistil, že v klubu, kde s Petrem a Mídžou hráli, budou bubny. A taky jsme se úplně bili, když jsme se koukali na The Fits. Mimochodem, skvělý film, indie film, podívejte se taky. Máme prostě problém, když je toho moc, i toho pozitivního.

Trošičku se nám některé věci vyjasňují, už víme, co bude kdy a kde, co se bude dít. Jsme stále pevnější. Stále se nehádáme. Nevím, jak to, když spolu trávíme každou minutu. Když on chce se mnou trávit každou minutu.

„Z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu vůbec nepotřebuješ spát.“

Asi je to divné. Pořád tak napůl spím a napůl bdím. Jsem jako delfín, s jeho dvěma oddělenými mozky. Odmítám cokoliv řešit, jsem připravená se s kteroukoliv autoritou kdykoliv pohádat. Je to vtipné, celkem, když si vezmete, jak „sociálně neschopná“ mám být. Jsme oba tak neurodiverzní a vnější svět do nás pořád šije, ať mu to dokážem, že jsme neurotypičtí. Tímhle papírem. A ještě tohle. A tohle. A musíte zvládnout i tohle.

Někdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší předložit jeden papír, na kterém bude napsané „jsme neurodiverzní, nebude jednodušší nás nechat být, když víte, že s váma nevymetem? Chceme být jenom doma s kocourem a povídat si o želvě, i když jsme každý z jiného státu, děkuji. Chceme jezdit po Praze  a hrát pinball a zkoušet, kde mají jak dobré pinballové stoly. Líbí se nám, protože hodně svítí. Chceme doma hrát scrabble, protože když ještě patnáctkrát vyhraju za sebou, musí mi uvařit večeři. Jenom nám stačí  být pod peřinou a oddělit matrace od sebe, abychom tam mohli nacpat plyšovou kapybaru Alfreda Hitchcocka a dělat, že je jako ve vodě.

Vážně si myslíte, že vás chceme okrást?“

Teď je naší nejčastější aktivitou stimming. A není se čemu divit, když se toho děje tolik.  Formy našeho stimmování nabývají nebývalých rozměrů. Ať jde o to, že si musíme koupit pokaždé aspon čokoládu nebo donut, ať máme něco dobrého večer. Ať jde o to mačkání. O hlasité zpívání zničehonic uprostřed dne. I na veřejných místech. At jde o fantazírování a uzavírání se před okolním světem, který nás takhle týrá. Ať jde o to, že se snažíme každý den mít pár hodin na to, kdy se úplně od všech odpojíme a děláme jen věci, které nás baví. Musíme tohle všechno dělat, abychom vytěsnili z hlavy to, co se nám snaží do hlavy natlačit všechna NTčka. To, co by nás pomalu změnilo. A to my nechceme. Nechceme přijít o svou nevinnost.