Poslední dny jsou docela propojenými korálky, ve kterých se prolíná smíření. Smíření se s tím, že normálnost nám není vlastní.

V sobotu jsem měla narozeniny, které jsem začala slavit už v pátek. To, že mám slabost pro velmi absurdní humor už všichni čtenáři ví. Nikoho tedy asi moc nepřekvapí, že v bytě, ve kterém jsem slavila, byla malá levná hornbachová sauna, kterou jsme vehementně využívali i v třiceti stupních, a že další den jsem se vydala na dvou a půl hodinovou procházku z kraje Prahy až do centra v podobné teplotě.

Noční konverzace o tom, jaké písně nahrávali Bítls v roce 65 (a že George vždycky přišel s naprosto náhodnou písní a prosíkem, jestli by si v ní mohl zahrát na sitár – jinak si Norwegian Wood nedovedu vysvětlit–) se pomalu přelnuly do konverzací o tom, jak naše staré životní volby zkolabovaly, protože byly popoháněné touhou po „normálním“.

Lidi mají tendenci neurodivergenty škatulkovat na ty, kteří jsou funkční více a funkční méně. To, že často nesledují daného člověka v rámci měsíců a dnů, o tom tady mluvím celkem často. O případech, kdy  jeden den člověk zvládá chodit do práce, péct tři bábovky a hrát na housle, aby další den po meltdownu nebyl schopen týden mluvit – a přesto dostane nálepku „vysoké funkčnosti“ jsem napsala dost. Lidé pak často oponují „schopností dosahovat běžných, životních úspěchů“ – copak jsou nízkofunkční lidé ženatí a vdaní? Copak zvládnou navázat s druhým člověkem tak hluboký vztah? Copak se zvládají starat o děti takovým tím správným způsobem, kdy jsou děti věčně čisté, mají Montessori hračky a neslyší žádná sprostá slova? Vždyť nízkofunkční nezvládají udržovat běžné sociální vztahy a běžnou konverzaci, nezvládají se postarat o domácnost…

Podívali jste se někdy na ty „vysokofunkční“ v dlouhodobějším časovém měřítku?

A pokud si udržují fasádu skvělého života dle neurotypických standardů…

…víte, že jsou šťastní?

Dlouhou dobu jsem dělala vše „správně“. Mám děti, a děti jsem si vždycky neskutečně přála. Mé děti jsou pro mě vším a svůj život točím kolem nich. Ale vše ostatní, co jsem si myslela, že je k nim zapotřebí a musím to dodržovat, mi tak nějak, v tom standardním měřítku, nefungovalo. Pamatuju si jednu cestu z obchodu, kdy jsem tak trochu přemýšlela:

„Vždyť mám úplně všechno, co by chtělo tolik lidí na světě…a já v sobě nemám už vůbec žádnou dětskou radost.“

A vůbec jsem nechápala, proč. Spousta věcí pro mě navíc byla extrémně náročných. Vlastně jsem si připadala často velmi nízkofunkční. Chtěla jsem chtěla věci, které jsou s „běžným životem“ úplně neslučitelné. Došlo mi, že jediné, v čem se od těch „nefunkčních odpadlíků“ liším, je má schopnost maskovat. To, že je člověk totální „people pleaser“, kdy potlačí to, co v něm doopravdy je, aby dělal věci „správně“, „netoxicky“, „normálně“. K tomu mám tendence.

Ale to nejde.

Momenty, kdy jsem bývala vždycky hrozně šťastná, byly tyhle bizarní párty s mými přáteli. Během nich úplně mizely koncepty jako heteronormativita, hranice v komunikaci, a naopak se dával průchod pocitům a věcem, které jsou v běžné společnosti nahlíženy jako cosi špatného. Ať už jde o nevhodné chování, které je tak absurdní, že se už „k dospělákům nehodí“, přes „až příliš blízké vztahy s lidmi, které považujete za přátele“ po „nesmyslné debaty, které většinu lidí nudí“.

A v tom jsem byla nejšťastnější.

A nejsložitější to bylo vysvětlit světu venku, který mi neustále tvrdil, že „bych to měla mít jinak“. Dělat jinak. Žít jinak. To, co dělám a chci, přece není správné. Takhle dospělý člověk  už neuvažuje.

Měla jsem radost, že mi Zajíc donesl hromadu zajíců, které jsme spolu následně stavěly. Vajíčkový chlebíček s vajíčkem a na něm nastrouhaným vajíčkem jsem si dala dokonce do Facebook Stories, které mi k tomu samovolně, bez mého vědomí, zvolily píseň „Young Folks“ od Peter, Bjorn and  John. Vůbec nechápu vás, kteří jste takové slátanině dali srdíčko, ale respektuji vás.

Ale absolutně největší radost jsem měla z toho, že jsem poprvé v životě zažila takovou lehkost. Kdy jsem věděla, že můžu Muratovi se smíchem druhý den vyprávět, co se mi všechno dělo, a on se bude smát a bude nadšený z toho, jaké mám super kámoše. Z toho, že plány rostou a pokračují a větví se jako strom, naopak opět o kus pevnější.

„Nemyslel jsem si, že bych pro někoho mohl být ten nejlepší“ je věta, která zasahuje hluboko a formuje další korálek. A to nejde vůbec o sebevědomí, ani o sebeúctu. Naopak. Sebevědomí a sebeúcty má člověk, který tuto větu řekne, dost. Tolik, aby realisticky věděl, že v neurotypickém světě, pokud nebude maskovat, pro druhého nejspíše opravdu tím nejlepším možným nebude.

Pak má člověk možností jen pár: maskovat a ve vztazích zvládat to, co ale žít nechce — nebo pro někoho nebýt důležitou kotvou —  nebo zůstat prostě sám.

Anebo, možná, existuje ještě další možnost…najít člověka, který je v úplně stejné pozici.

Já chci být já.

Chci říkat, že si přeju, aby pro mě přiletěli pod okno ptáci, na které si lehnu a kteří mě budou nosit po Praze jako létající koberec.

Chci poslouchat All You Need Is Love ve tři ráno v sauně, i když je zrovna třicet stupňů.

Nechci vysvětlovat a nálepkovat, v čem je mé chování takové a makové a proč.

Já chci prostě žít. Vesele a hlavně – true to myself. S vědomím, že mé chování nebude neurotypikům dávat smysl. S vědomím, že „kdyby věděli vše, tak odsoudí“, kdy se člověk aktivně rozhodne, že se odsouzením prostě trápit nebude. Protože co? Protože já jsem já – a jsem tady jenom jednou.

Tak všechno nejlepší!