TW: někdy až grafické popisy zdravotních potíží, zubaři
Možná už někteří z vás víte, že mám fakt příšerné zuby.

Na první pohled to nepoznáte. Když se usměju, vypadá to, že nemám problém. Mám je totiž opravované. Údržba mých zubů je tak trochu skoro jako údržba starého auta: pořád je na nich něco k opravě. Sedm jich už vůbec nemám a snad úplně každý už má plombu.

Nebudu tady začínat monolog o tom, že jsem žila s lidmi, kteří si někdy zuby zapomněli vyčistit úplně, jedli a pili to samé, co já, a na preventivce u toho samého zubaře neměli jediný kaz. Nepotřebuju tipy, jak o zuby pečovat, ani doporučení. Ale o čem budu povídat, je má poslední historka z lékařského prostředí.

Jsem extrémně hyposenzitivní. Většina neurodivergentních lidí je velmi citlivých na většinu smyslových vjemů, až příliš. Já jsem na tom opačném konci (jako vždycky ve všem..). Mám fotku, na které mi táta staví iglú v šortkách. Já jsem zas do školy chodila měsíc s mononukleózou, než se přišlo na to, že mi něco je. Na první dobrou vypadá hypersenzitivita jako superschopnost, než vás ve finále dostihne.

Jeden z mých zubů byl několikrát opravovaný a nikdy to pak nebylo už tak nějak dobrý. Respektive, jsou z něj vytažené nervy, takže bolest necítím, ale vlastně mi pořád tak nějak natíkalo patro, a rýma byla vždycky horší vlevo, ale narodila jsem se se stenózou levého zvukovodu, tak jsem si říkala, že to tak nějak prostě asi je. Ale časem to bylo horší a horší. Minule jsem už šla k zubaři s tím, že otevřu tento specifický problém. Když mi zrentgenoval ten jeden jediný zub, našel v něm samozřejmě infekci, ale i zalomený nástroj z dřívějška.

Jak dlouho tam byl, to nikdo neví. Okamžitě jsem dostala žádanku do nemocnice na stomatochirurgii, kde mi ale dali termín až za měsíc. Mezitím se zub ještě bavil tím, že kromě nosu a ucha mi začalo pomalu hnisat i oko, ale já, vysmátá, že už vše přeci řeším, jsem se ještě omlouvala v pracovním chatu, že furt smrkám, ale že nejsem nakažlivá, prostě mi jen hnisá půlka hlavy. No a tak jsem jela prostě dál, pracovala, pokračovala.

Pak přišla ještě preventivka u obvoďáka. Chtěla jsem na ni jít, protože mě v létě kouslo klíště a přestože z něj nic naštěstí nebylo, jsem ostražitá a navedlo mě to k očkování na encefalitidu. Jenže když mě viděl, spráskl ruce, a když jsem mu vysvětlila, co mě ted trápí, začal nadávat, že mi dali termín u zubaře až tak pozdě. Okamžitě mě poslal na rentgen, na ORL, a dostala jsem silná antibiotika, s kterými najednou vidím a nehnisá mi nos.

Jako, jasně, že se mi teď žije lépe. Ale mě předtím vlastně ani nenapadlo, že se mi předtím žilo tak blbě.

Tahle věta se dá aplikovat asi úplně na všechno. „Proč si tady nerozsvítíš?“ „Proč si to nedáš takhle?“ „Proč si nezavážeš tu botu?“ „Proč si neutáhneš ty kalhoty?“ „Proč si nevyčistíš brýle, vždyť přes ně nevidíš?“

Aha. Mně to prostě nedojde.

Ale zároveň mi ty věci přijdou až zbytečné, vždyť dokážu fungovat i bez nich. Jasně, že to pak jde lépe. Ale mentální energie vynaložená na to, abych o sebe takto pečovala a přemýšlela o sobě, je veliká. Ostatním to jde asi přirozeně. Já jsem jako dyslektik, vůbec, než mi dojde, co mě kde škrtí, co mám kde za cedulku, co mi kde visí. A je mi jasné, že mi všichni budou říkat, jak to mají naopak a jsou velmi citliví. Já si přijdu kolem lidí jak hromotluk, jak největší dřevorubec v gumákách, který se dva roky nečesal a neví, proč na něj v civilizaci všichni tak civí.

Přitom děti mám vždycky čisté, nakrmené, napité. Možná proto, že si řeknou. Umí to i ve svých pár letech lépe než já.

Nechci ani pomyslet na to, co všechno mi nedochází.