“Potřebuju nový tetování.”

“Jaký?”

“Le mieux comprendre, c`est le mieux adhérer. Plus je comprends, plus j`aime, car tout ce qui est compris est bien.”

“To potřebuju taky, no. Tak kdy jdem a kam?”

Střípky. Je legrační, že ačkoliv francouzsky neumím, odstavci nejde nerozumět. Myslím, že bych ho poznala už ve všech světových jazycích. 

Jemný pudrový parfém a čas.

Myslím, že po třicítce se Jitro číst už nedá. Je to snůška konspirací a hovadin. 350 stránek bizarností (ano, je tam kytice hrochů, vím), a pak 2 stránky životního moudra. Které mi proměnilo život napořád.

Je zajímavé, jak pomalé změny jsou. Všimla jsem si jedné zajímavé. Má světoznámá touha po krvelačné pomstě už dávno není tak krvelačná. Vlastně se nechci lidem už mstít. Myslím si, že to není třeba. Možná, že to částečně nahradila neoficiální “víra”. Nevím.

V mém životě vlastně bylo zatím vždy vše navenek hrozně rychlé, ale uvnitř, u věcí, na kterých opravdu záleželo, velmi pomalé. Tak nějak jsem si zvykla na to, že věci prostě trvají.

“A kolik máš času?”

“Tak 50 let.”

Nejlegračnější jsou věci absurdní. A mně přijde srandovní, když něco najednou jde rychle. Třeba když jsem se smála v létě s Jirkou časovým odhadům, které podle mě měly trvat roky (a nakonec trvaly dva měsíce). Dneska jsem si volala s Robem z práce, a ten s úplně vážnou tváří něčemu, čemu já dávala rok či dva, dal měsíc. 

Měsíc. Já se tomu směju doteď.

A v mezidobí – mezi vším, mezi roky, mezi událostmi, mezi vším – je potřeba si užívat a je potřeba se smát.

Třeba když jsem na vánoční párty měla tak mastné ruce z nakládaného hermelínu, že jsem všem při podepisování vánočních fotek nadělala vzadu skvrny, tak jsem je obtáhla propiskou a napsala k nim, že se jedná o mé mastné ruce.

Mně na fotku někdo z práce napsal, že mi přeje jen to nejhorší, smrad, hnus, nekrásné Vánoce, a hlavně, to nejhorší: hodně čistoty a málo mastnoty.

Mezi další vzkazy patří třeba to, že Natálie Oreiro je nejlepší, mámo, nebo Tung Tung Tung Sahur, za který jsem dala svůj první vytýkací dopis (jen zase omaštěný dozadu na fotku), nebo to, že se někdo nemůže dočkat souboje gayů, který iniciuji. Ano, já.

Teď jsem si tu fotku zas zamastila nějakou přesnídávkou. Ach jo. Nejde se nesmát.

Neoficiální víra. Pokud to tak není, tak nač se snažit. Ale když člověk ví, že to tak je, tak proč se nesnažit.

Ono to t a k je.

Opravdová změna je opravdu pomalá. A vždycky najednou vykoukne nečekaně, i když když se na ni díváme zpětně, dojde nám, že byla vlastně docela očekávaná. Jenomže nikdy nepřichází ze síly, z tlaku, ze „snahy něco změnit“. Přichází z bezpečí, klidu a času bez děsů. Trauma a autismus v lidech často probudí schopnost analyzovat vzorce. Bezpečně poznáme, kdo je nebezpečný. Ale i to, kdo je bezpečný – i když se to tak třeba nemusí na první pohled zdát.

Dcerka čarodějnic,

Žlutá ponorka,

Jitro kouzelníků,

Plum Village,

Carl Rogers,

panpsychismus,

Tikkum Olam,

Živá knihovna,

Norinka (a Camp Jened),

všechny mé oblíbené věci tvrdí to samé. 

A má zkušenost s nimi také.

Uvědomuji si, že nemá smysl nikoho přesvědčovat. Prát se za pravdu, hádat se a opravovat. Nacházet drobné věci, v kterých s ostatními nesouhlasím.

Já prostě chci žít. Přijímat, nesoudit, a sledovat, jak se dějou zázraky.

Protože já vím, že v plném přijetí bez souzení se dějou.

Někdy strašně, strašně pomalu. Ale kdybych neviděla, že se nedějí, tak nemůžu chodit do práce. Nemůžu pečovat s takovou láskou. 

A já jsem tady.

Není otázka, jestli.

Je otázka, kdy.