Maskování je pro autisty nekonečné téma. A pro autistky stokrát tolik.

Hovořila jsem o něm snad už tisíckrát. Mé vyprávění o tom, jak mi došlo, že není vhodné ve skupince lidí v hospodě několik minut hovořit o krásné kresbě dřeva na stole už zlidovělo. Když o autismu hovoříte často jako já, někdy volíte extrémnější a pojmenovatelnější příklady, aby neurotypici princip (maskování, nebo čehokoliv jiného autistického) opravdu pochopili. Kouzelná popularizace má však i určitá negativa: zjednodušuje a často se věnuje extrémům.

Věřím však, že spoustu autistek, které maskují hodně a často, mi dají zapravdu v jedné věci. Že nejnáročnější je masku udržet v těžko popsatelných situacích, které se však v malém množství objevují v životě téměř každý den.

Příklad?

Je úplně běžné, že když vás něco nebo někdo naštve, tak si dáte pár dní pauzu, a vaše emoce časem vychladnou a na věc se dokážete podívat zase z jiné perspektivy. Protože jste vyspělí lidé, dokážete si udržet odstup, a i když je to těžké, nevylejete si na druhého vztek nebo za ním nejdete v silných emocích. Žejo?

No…až na to, že já ne.

Myslím, že jednou z oblastí, kde opravdu „autisticky trpím“, je právě období, kdy ostatní „chladnou“. Děje se v nich nějaký kouzelný, magický proces, kdy po nějaké době své emoce zpracují a dokáží se k vám chovat téměř tak, jako by se nic nestalo. Jako kdyby v nich myšlenky dozrály jako víno.

Ve mně v lepším případě zůstávají úplně stejně silné, v horším případě kvasí (a smrdí jako tvarůžky). Pokud se k problému mám vrátit až po čase, je snaha nalézt řešení naopak mnohem horší: protože logika už si nepamatuje veškeré faktické detaily konfliktu, ale emočně mě neshoda pořád pálí, jako kdyby se stala před hodinou.

Zapomněla jsem ještě na nejhorší případ: disociace. Když konflikt není šance zpracovat, potlačí se a přichází trauma. Ne nadarmo se říká, že autismus a trauma mají skoro stejné projevy.

(… the rates of probable PTSD in autistic people (32-45%) are higher than those in the general population (4-4.5%) (Rumball et al. 2020; Rumball et al. 2021; Haruvi-Lamdan et al. 2020).

Jednou jsem slyšela, jak Syd Barrett potkal někde po dekádách v samoobsluze Rogera Waterse, který si s ním chtěl popovídat. A Syd utekl. Směju se historce dodnes a vyprávím jí jako největší důkaz toho, že byl Syd na autistickém spektru: protože jeho Waters štval, jako kdyby jejich neshody proběhly včera, i když šlo o desetiletí.

Ale stejně často musím čekat. Protože mi nic jiného nezbývá. Protože když chci věci řešit hned, jsem „příliš agresivní“. Protože když se snažím najít řešení okamžitě, stejně to nejde, protože neurotypici jsou stále „příliš v emocích“.

A člověk neustále volí, jestli se přizpůsobí ostatním. A většinou zvolí, že ano, pokud to jen trochu jde. S rizikem, že i když se ostatní budou po odloženém řešení cítit dobře, tak je dost možné, že já stále ne, ale budu dělat, že ano (protože „prohnití“ může jít tak hluboko, že by to stálo mnohem více času, než je druhý ochotný dát, protože už vychladl).

A autistické trauma se prohlubuje…

……………………………………………………………………

„Já kdysi konflikt taky neměl rád,“ říká mi jednou. „Když jsme spolu ale něco řešili, tak jsem poznal něco, co jsem do té doby nikdy nepoznal: že se dají věci zlepšit téměř okamžitě a bez pachuti.“

A už se k nim není zapotřebí vracet, pokud jsou vyřešeny kvalitně.

Zjistila jsem jednu zajímavou věc: pokud je mi dán neomezený prostor a parťák, který dokáže mé přemýšlení pochopit, najednou potřebu „okamžitého řešení“ nevidíme vůbec jako „agresivní“ nebo konfliktní. Protože fakt, že je někdo naštvaný, je jen jeden v poličce mnoha faktů, které se objevují, a nepřikládám mu zas tak velkou váhu. Jen, ať vše jde ven. Jasně, možná to zabere dva dny, kdy člověk nejí, nespí a jen komunikuje. Ale můj pocit je takový, že pokud má druhý upřímný zájem druhému pomoci, jsou emoce a jejich společné prožívání a pochopení naopak nedílnou součástí řešení konfliktu. Něco, co nás naopak může mnohem sblížit.

„Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, jestli to zvládnu,“ říká mi vždycky a je to nejvíc fér aranžmá, jaké znám.

A vlastně jsem tak nějak za poslední rok zjistila, jak strašně fajn je pro mě vlastně být opravdu já. Syrová, přímá, klidně celý den na všechno nakvašená a negativní. Jak super je pro mě mít možnost okamžitě vychrlit, co mě štve a co chci jinak. Jak vlastně zdravé mi chrlení připadá, i když mi neurotypická společnost celý život tvrdí, že je takové chrlení špatné.

Ale mě to vlastně nepřekvapuje. Co neurotypického mi kdy fungovalo? (Možná tak antibiotika. Ale vlastně nevim, jestli s nějakým dobrým vynálezem někdy přišli neurotypici 😀 —nadsázka!!)

A vlastně jsem tak nějak za poslední rok zjistila, jak naštvaná jsem, že svá nemůžu být víc a na více místech.

Co je pro mě odmaskováním?

Nebát se sdílet, že je pro mě něco důležité a musím něco okamžitě vykonat, protože se mi třeba zdál nějaký sen nebo se mi v hlavě spojily různé symboly.

Nebát se posílat zprávy naprosto neomezeně v obrovských kvantitách, pokud se na to cítím. (A neočekávat od druhého okamžitou nebo stejně velkou odpověď! Ale prostě moci psát, kdykoliv, cokoliv.)

Nebát se říct druhému o nejčernějších scénářích, které se mi honí hlavou, a vyloženě říct, co chci slyšet, abych se cítila lépe.

Nebát se mít sluchátka v MHD i s dětma, aniž by mi někdo vynadal, že na ně nedávám pozor a jenom poslouchám písničky.

Nebát se, že jsem řekla nějakou blbost, protože vím, že mě druhý kdyžtak okamžitě a napřímo bez velkých potíží upozorní.

Nebát se, abych druhé nezatížila moc, i když mám třeba velké problémy.

Nebát se, že tě druhý nebude mít rád, protože jsi „nějaká“.

A vlastně mě štve, jak hluboko snaha „nebýt sama sebou“ proniká. I když člověk působí nekonvenčně, zpívá si, nosí bizarní oblečení a říká absurdní vtipy, pořád maskuje – často aktivně vybíráme jen ty „společensky přijatelné podivnosti“. Protože víme, co nás čeká za výjev v plné zbrani: v nejlepším případě nepochopení a nechuť ostatních se s námi socializovat, v nejhorším případě ústavní léčba nebo jiné velké potíže.

„Pro mě je největší odměnou, že si se mnou odpočineš,“ říká mi. Fyzicky jde na mně vidět, že mám méně a méně tenze.

Jsem tak vděčná, že existuje prostor, kde můžu být sama sebou.