„Mami, mně se tak někdy stane, že zamrznu.“
„A kdy se ti to stává?“
„Když se toho děje moc. Někdy zamrznu. A někdy zas křičím. A chci, aby všechno shořelo.“
„To znám.“
Ta radost v dětských očích, že v tom není sám. To překvapení, že v tom není sám. Vím, o čem mluví. Mnohokrát jsem to viděla.
„Ty to znáš?“
Meltdown a shutdown? Samozřejmě, že je zná každé nervové vlákno mého těla. Samozřejmě, že vím, jak strašně složité je existovat v meltdownu. Samozřejmě, že znám ten pocit, že tohle nikdy nikdo jiný na světě nepochopí. Samozřejmě, že znám i ty obavy, že jsem blázen, že to není normální. Z dob, kdy jsem si myslela, že je mám sama na světě.
Autismus, PTSD, FASD, nálepky jsou celkem jedno. Prostě znám.
Předejít přehlcení asi dokonale nedokážu nikdy. Ale slíbím ti, že nikdy si nebudeš myslet, že v „divném“ jsi sám.
„Znám. Já to taky tak mám.“
„Ty to taky tak máš?“
„Mám. Někdo tomu říká shutdown a meltdown. Když se toho hodně děje, tak je těžké všechno najednou zvládnout.“
Ta úleva v krásných očích.
„I love you, Mommy.“
„Můžeš mít mámu-paní. Nebo můžeš mít mámu-pána. Já nevím, co mám,“ říká mi s úsměvem.
„Já jsem holka,“ směju se.
„Ale vždyť opravuješ stěny. A máš kladivo.“
„Holky můžou dělat úplně všechno,“ řekne mu brácha.
„A když žije někdo bez domova, jak mu můžeme pomoct?“
Je mu šest let. Já se jen dívám a dívám.
(pak samozřejmě začnu povídat)
„Proč se mě ptal, kdo je moje opravdová máma?“
„Protože někteří lidi si myslí, že máš jenom jednu opravdovou mámu, které jsi se narodil. Ale to není pravda. Mně ses nenarodil, ale já jsem tvoje opravdová máma. Mám papír, a na něm je napsáno, že budu tvoje opravdová máma napořád, navždycky. Ať se stane cokoliv.“
„Já vím,“ říká a směje se „hlouposti“ toho, kdo se ptal. „On se musí ještě hodně učit, on tohle ještě nechápe, víš?“
„Proč je Norinka tak krásná, mámo? Je to proto, protože má postižení? Norinka je nejodvážnější, protože má postižení. Vidí třeba pavouka a já křičím a ona ne. Jí to nevadí. Ani kdyby jí chodil po ruce. Norinka je strašně odvážná.“
„Mámo, já mám rád tvoji práci.
Můžeš mi ještě říct, jak říkáš dětem, že všichni můžou všechno stejně? I když mají jinou barvu kůže?“
„Mámo?“
„No?“
„Až budu velký, tak budu vyrábět počítačové hry.“
„A jakou bys chtěl udělat? Super je, když tě napadne něco, co ještě nikoho předtím nenapadlo.“
„Hmm..No, bude to těžké. Ale já to zvládnu. Mámo?“
„No?“
„Kdo je z nás nejadaptovanější?“
Směju se.
„Všichni úplně stejně.“