„Víš co, dnes je důležité, kdo a kde za jakou menšinu mluví, a já oficiální diagnózu nemám,“ říká mi M. večer. Unaveně se usměju. Já vím, že je na spektru. Jinak bych si v jeho blízkosti neodpočinula. Samozřejmě, že každý sociální kontakt vyčerpává. Ale „se svými lidmi“ to není tolik. Je to udržitelné. A není potřeba maskovat.

(to, že následuje nejautističtější moment, který jsem kdy někoho viděla provést ve SketchUpu, ani nezmiňuju)

Omlouvám se, jestli dneska nebudu pozitivní jako běžně.

Neurotypici dělají někdy hrozné věci.

Třeba se mi úplně běžně stane, že mi cizí ženská na eskalátorech začne narovnávat dítě v nosítku, protože je zakloněné. Podotýkám, že Norinka má různé diagnózy, které zde nebudu psát, a tak někdy prostě spíše visí – a na kočárek pro handicapované stále čekám. Když ženu slušně poprosím, ať přestane, neskutečně naštvaně odsekne „Promiňte,“ a odkráčí někam (do pekel – a já si hluboce oddychnu). Nevhodné doteky?

Pán se mě minule v supermarketu při nákupu zeptal, jestli je to „dítě nebo pejsek – já nevěděl, protože je to tak krásně černý.“ Nevhodný humor/nevhodné poznámky/nevhodná sociální interakce?

Nedávno jsem se taky s někým pohádala v metru, protože mě začal osočovat, že kradu. Mám totiž na kabátu pořád přicvaklou takovou tu věc, kterou vám v supermarketu sundají na pokladně. Jenže já jsem šla tehdá v Tescu na samoobslužky. Se třema dětma, které to tam opravdu moc nebavilo. Po zaplacení kabátu jsem měla myšlenky na všechno jiné než na to, abych našla někoho, kdo by sponu odepnul. Samozřejmě, že to při přechodu pípalo. S dětma nás nikdo nezastavil. Rychlé odsouzení druhých na základě nedůležitých drobností, věření tomu, že jen my máme pravdu? Ale já to nikomu nebudu v metru vysvětlovat. Tím spíš, když jedu z druhé práce a mám v krabičce zákusky z italians.

A jak jsou lidi nakvašení, když odmítám jejich pomoc s taškama! Nesnáším, když nevím, co se děje s mýma věcma, protože zároveň musím dávat pozor na děti, takže pomoc kolemjdoucích běžně odmítám. Nabízet mi ji, díkybohu, už celkem přestali, potom, co jsem si oholila půlku hlavy.

Taky jsem se v jednom prostředí opovážila zeptat, jestli je fakt pro většinu žen tak hrozné, když muž nezaplatí na prvním rande. Podotýkám, že já si vždy ráda, zvláště zezačátku, zaplatím sama. Asi na to mám, protože tolik kradu (autisti nejsou schopni cynismu). Dozvěděla jsem se o sobě hodně zajímavých věcí, které sem ani nebudu replikovat.

Ale když chci večer strávit tím, že budu řešit, co se Ringovi přihodilo v životě, že od Rain začal bubnovat úplně jinak, a porovnávat skladby před a po, to by si neurotypici klepali na čelo. To porušuju všechny zákony normální mezilidské komunikace. Že neřeším, jakého je druhý člověk, který se mi líbí, pohlaví, to je oheň na střeše.

Vlastně nedávno se mi stal zajímavý moment, který hodně podtrhuje autistickou existenci žen na spektru. Podívejte, já to vim, že nejsem úplně výkvět femininity. Já tomu rozumím, že běžně si se mnou spousta ženských prostě nemá co říct, a spoustu chlapů nezajímám, protože prostě odmítám tradiční genderové role, a to od píky. Ale odmalička poslouchám, jak bych měla. Co bych měla být. Jaká bych měla být. Že holka nemůže kluka dobývat, že mu nemá furt psát první. Že musíme dávat pozor, jak vypadáme na fotkách. Že mi někde trčí vlasy, cedulka, mám něco špinavé, obarvené, tohle na net nedávej, tady vypadám divně. Tohle holky nedělají. Umyj si hlavu. Myslíš si, že takhle tě bude někdo chtít, když si neholíš nohy? Možná, když si přehodíš přes hlavu pytel a nebudeš nic říkat. Takový bordel ve skříni, to si říkáš holka?

A mnoho, vlastně i mnohem horších věcí, které jsem slyšela.

Na M. fotce jsem byla různé věci, které bych být podle většiny neměla. „Ale já tě takhle vidím. Pro mě je to krásná fotka. Tak…fotit se dá různě, možná by se ti více líbila nějaká klasičtější.“

Ten mód paniky, který byl vystřídán skoro až módem absolutní nevíry, a pocitů, že nevím, co se sebou mám dělat, když je mé neurodivergentní bytí najednou správně.

A to jsem si ještě myslela, jak jsem relativně v pohodě, jak jsem srovnaná. A vidíte to, vůbec. I na mě mají tak velké dopady všechny ty hromady poznámek, keců, útržků a kravin, které kolem sebe celý život slyším.

ale nemusím to poslouchat

poprvé v životě mám pocit, že nic nemusím

že si nemusím nic zasloužit, schovávat ani maskovat, protože to, jak jsem, je správně.

A víte, co? Lidi na spektru mi paradoxně svou přirozeností nikdy neublížili. Vždycky jsou to neurotypické předpoklady, tendence zapadnout a stádovitost, které mi ublížily. Touha mě někam zaškatulkovat, omezit, osekat, nakonec snad až ovládnout.

Samozřejmě, že jsi náš. Samozřejmě, že jsi na spektru.