„Myslíte, že je lepší chodit s autistou, nebo prostě s někým neurodivergentním, nebo s neurotypikem, abychom se nějak vybalancovali?“ ptají se často autistické ženy na nejrůznějších platformách, na fórech, v diskuzích.
Koukám na své příspěvky z poslední doby. Hodně mluvím o tom, jak náročné a únavné je maskování. Jak jsem šťastná, když maskovat nemusím. Jak je ale mé „nemaskované“ já pro spoustu lidí nesnesitelné.
„Ty bys byla hrozně hezká, ale vždycky se degraduješ takovými věcmi, že máš třeba rozvázané boty nebo skvrny od barev na oblečení,“ říkal mi kdysi hodně, hodně dávno, jeden můj bývalý partner. Kdysi, v těch dvaceti, mi to připadalo snad i jako kompliment. Potěšilo mě, že by si někdo vůbec myslel, že jsem vlastně nějak hezká.
Dneska bych se asi otočila a vmasírovala si před takovým člověkem dva litry tmavě zelené akrylové barvy do vlasů.
Když jsem špinavá od barev, rozcuchaná a rozvázaná, tak jsem nejhezčí. Jsem to nejvíc já.
„A mně to už je vlastně i jedno, jak to dopadne, já jen chci, aby všichni shořeli,“ říkám Jirkovi k něčemu na obědě v ukrajinské restauraci, která měla být původně pizzerie, ale nakonec v ní začali prodávat karbanátky a nikdy nezažehli pec.
„Ty už jsi teď strašně silná,“ říká mi Jirka. Věta se mnou zůstane dlouho. Doteď.
Nevím, s kým je lepší chodit. Já osobně vím, že bych nedokázala chodit s neurotypickým heterosexuálním člověkem. Hlavně mužem. Čím jsem starší, tím víc chápu a rozumím myšlenkovým pochodům lidí. Paradoxně čím lépe dokážu maskovat, tím víc maskování nenávidím. Protože zrovna tento pól je na míle a kilometry vzdálený tomu mému.
„Jak vlastně zvládáš její otázky?“ ptá se Jirka Murata, když jsou u mě po merendě.
„Jaké otázky?“
„No třeba jako..““Chtěl bys mít hrob ve skále, jako měl Ježíš?““
Vyprsknu smíchy. Upřímně, otázky tohoto typu jsou má srdcovka.
Každé ráno, kdy spolu snídáme, řešíme hned po ránu náboženské, politické a kulturní otázky. Střídáme se po odstavcích, ne po větách. Vlastně jsme spolu v téměř neustálém dialogu. I když se nevidíme, posíláme si a píšeme si o všem, co nás zaujme.
„Mě už rozčilujou snad úplně všichni, jenom ty a děti ne,“ říkám mu skoro pořád.
Já třeba fakt nemám ráda otázky, které se mi snaží přiblížit. „Jak se máš?“ „Co plánuješ?“ „Co budeš dělat přes léto?“ Jako jasně, že na ně nějak odpovím, abych nežila v úplném exilu. Když na ně ale odpovídám správně, lidé se ke mně dostanou blíž. To pak v praxi znamená jediné: že otázky, které mi kladou, jsou ještě -dle mého-hloupější. „Myslíš, že bude Nora někdy chodit?“ „Fakt chceš dát kluky na takovou školu?“
Já asi nedokážu chodit s neurotypikem, ale ani s neurodivergentním člověkem, pokud maskuje. Pokud mi nevysype všechno a nechce se mnou rozplétat.
Nedávno doma uklízel. Moje reakce na to byla, že jsem se sebrala a šla jsem pryč. Já úklid fakt nemám ráda a on má rád svůj klid. Ježiši, a jak dobře nám v tom bylo. Donesla jsem ostružiny z Kauflandu (ta slovenská reklama s Popradem je absolutní skvost) a hotovo.
Čím více vím, tím více miluji, protože vše, co je poznané, je dobré.
Čím více miluji, tím jsem autentičtější – a tím více drtivá většina lidí nechápe.
Čím více lidé nechápou, tím více září ti, kteří ano.
<3