…je jeden z nejlepších vaječných výrobků. V Stardew Valley se mi podařilo vyrobit dinosauří. Miluju, když na farmě nesu majonézu a hra se mě zeptá, jestli ji chci vypít. Chci!

Na neustálých vahách „Stalo se toho člověku moc, nebo se mu toho ještě nestalo dost?“, jsem usoudila, že se mistička překlopila na stranu „už se toho stalo tolik, že už zbývá jen smích“. Myslím, že to je ultimátní pozice nejvyšší pokory. Smích je mi vlastní stejně jako chození v zimě bez ponožek.

Nevím, kam dřív skočit. S přebíráním nové pozice v práci, se sesbíráním nových uvědomění, se sesbíráním nových znalostí o sobě i o světě.
Legrační bylo, když jsem byla minulý víkend poprvé na „wellness víkendu“. A protože neumím normálně dělat nic (na večeři jsem si neobjednala pistáciové tiramisu, i když mi jej pán nabízel, a pak jsem se bála, jestli jsem ho nenaštvala, když jsem si ho neobjednala — aby mi na to Barborka suše řekla, že se pán už šel do kuchyně oběsit), tak jsme samozřejmě skončily v sauně na 90 stupňů a potom se v jedenáct v noci prodíraly nahaté zamrzlým jezírkem a já musela rukama rozhrnovat led. Každý si wellness víkend asi představuje jinak.

(Paní na recepci si myslela, že jsme pár, a B. následně velmi trefně řekla, že jí neuráží, že si paní myslí, že je lesba, ale to, že bych její žena byla já).

Měli jsme první workshop pro firmy. Potřebovali jsme někoho, kdo bude schopný s zaměstnanci v rámci živé knihovny plynně diskutovat anglicky, tak jsem Jirkovi řekla, že bych doporučovala, aby tam šla s námi Zita. Jirka se nejdříve nadchnul a pak mě zděšeně poprosil, jestli bychom si mohly třeba dva týdny nepsat a nevidět se, abychom se nepohádaly.

„Vždyť my se nehádáme často. Tak jednou za pět let,“ říká mi pak Z.

„No, ale pak, pak to stojí za to,“ směju se já.

(„Hoď ten kabát na zem.“ „Vždyť ho mám asi patnáct let. Ten kabát jsi mi koupila ty. To vůbec není tak, že mám k němu třeba nějakej citovej vztah.“)

Já tomu všemu vlastně rozumět ani nechci. Čím více vím, tím více miluji, protože vše, co je poznané, je dobré. Ale někdy vědět neznamená „rozumět“. Někdy prostě vím. Vím nové informace, vím, že něco chci, i když tomu třeba nerozumím, nebo to nedává světu kolem perfektní smysl. A pro mě je hlavním hnacím motorem mít rád. Ne „mít vše vyřešené“. Ale prostě mít rád.

V „mít rád“ se schovává i aktivismus, i důvod, proč zvládám pracovat. Protože mě pohání právě ona chuť obklopit se lidmi, které mohu svou prací mít rád-a.

„Dobře,“ říkám vždycky na nabídky, které mě úplně zaskočí, jak jsou absurdní. A jdu do toho, sama pobavená, k čemu jsem se to zase upsala. „Dobře,“ říkám, když přijdu do kanceláře a na zemi je hromada sněhu.

„Když hraješ šachy, tak jak funguje král?“

„Král se může hýbat jenom malinko. Ale je nejdůležitější, když ho ztratíš, prohraje se hra.“

„A královna?“

„S královnou můžeš táhnout úplně všude, ta je nejsilnější.“

Natálo, proč se na to ptáš, když to víš?

Začátečníci o královnu často přijdou hned zezačátku. „Early Queen activity makes her easy to chase and trap“. Lidi většinou nevidí taktiky, které královnu ohrožují. Navíc, když s ní vyjedete brzo, tak se naruší přirozený řád věcí.

„Někdy počkat, dát prostor, je nejlepší strategie,“ říká mi Jirka jedno ze svých nejlepších mouder.

A když vám zbývá se zbláznit – nebo – hrát –

budete hrát?

((…3:0…nechce se mi, ale it is what it is))