Lotyšská vlajka vypadá jako plátek slaniny.

Murat říká, že vypadá jako red velvet cake. Asi proto, že si nechce připustit, že by vypadala jako plátek slaniny.

Cotton candy hrozny jsou extrémně sladké. Stejně jich sníme kilo.

Podivný sen o podkrovním bytě, v kterém lovím duchy na pofidérním přístroji.

Psí jazyk na ruce, doteky nosu na dlani, jak to studí, jak pes zavře pusu a má jen ten čenich, s kterým do vás naráží. Můj pes míval kdysi kovový náhubek, a jak byl obrovský a narazil s tím do nohy, tak to bolelo. To si pamatuju dodnes, jak to bolelo.

A z toho všeho mám radost.

V posledních dnech se učím hledat radost v každém pohybu a v každodenním životě. Přijde mi, že je to vlastně nám neurodivergentům hrozně vlastní. Kde neurotypici složitě hledají cestu k mindfulness, my se jen vracíme k odmaskovanému já. Kdy plně v přítomném okamžiku se naprosto ponořím do toho, co dělám, a užívám si každý moment. At už je to perfektní jídlo, skvělá hudební skladba, nebo textura na dřevěném stole, na kterou koukám a která mě fascinuje. Neurotypici byli často ti, kdo mě naopak z přítomného stavu vytrhávali. „Už ne, musíš být na místě A B C D“. „Už to děláš pět hodin, běž taky dělat něco jiného.“

Když mi bylo patnáct let, přečetla jsem Jitro kouzelníků. Pofidérní knížku, která je plná pseudopravd a konspiračních teorií. Samozřejmě, že mi mnohé z toho přišlo úsměvné, překonané internetem nebo ne úplně poznané, ale kdo mě čte dlouho, tak ví, že Jitro má na konci, asi tak poslední 2-3 stránky, silné rozuzlení. A já ho pořád omílám. „Čím více vím, tím více miluji, protože vše, co je poznané, je dobré“, říkají v Jitru. A pro mě to bylo tak dlouho skálopevnou pravdou, něčím, v co nekonečně věřím. Protože i když se třeba dozvím něco, co je na první pohled špatné, nemusí to tak být – protože to přispívá k mozaice poznání a když toho člověk zná hodně, tak si dokáže věci různě pospojovat a nakonec dochází pouze k lásce. Po svých deseti letech v lidskoprávním vzdělávání, kde sdílením osobních příběhů lidí z menšin mladí lidé opouštějí různé rasistické a xenofobní názory to cítím ještě silněji. „Lidská práva, to je spíš ideologie, je to už něco jako náboženství, hodnotový systém,“ říkal Jirka na jednom kickoffu a já nad tím od té doby docela přemýšlím.

Mám v sobě takovou věčnou rozepři. Jsem neurodivergent, který miluje poznání a vědu. Zároveň jsem docela spirituální člověk. Když se (mi) na světě děje něco neobvyklého, začnu kompulzivně studovat všechny důvody, proč by se tomu tak mohlo stát. Třeba když se uprostřed noci na hotelovém pokoji zničehonic spustí televize a otevřou se dveře od skříně. Začnu hned hrozně rychle studovat, co všechno to může způsobit. Ne proto, že bych doufala, že tím vyvrátím existenci něčeho podivného nebo nad námi. Naopak. Doufám, že uspokojivé vysvětlení nenajdu, a budu se moci těšit z další podivnosti, která na světě je, protože mi působí opravdovou radost. Víru v to, že je něco podivného.

Nikdy jsem nevěřila v jednoho Boha, který všem říká, co a jak je správné. Který trestá nebo soudí, který mi říká, jak se mám oblíkat a co mám říkat. Jsem ale v nekonečném dialogu se synchronicitami, s zvláštnostmi. Když se objeví, tak mám hroznou radost a pocit, že dělám věci správně, že je vše v souladu a „děje se magické“. Je paradoxní, že jsem nyní ve vztahu s člověkem, který „magickému“ rozumí vlastně úplně stejně, jako já. Nemusím obhajovat „zvláštní“, a pořád si na to zvykám. Ani po takové době to pořád nejde přirozeně. A mně se toho děje pořád. Rozsvěcující se světla, objevující se klíče a mince, kopec, propojené sny.

Před asi třemi týdny jsem objevila Plum Village a učení Thich Hanh Nhata. Říkám vám o nich, pokud některé věci máte stejně jako já, ať zase nečekáte třeba třicet, čtyřicet, padesát let, jak s diagnózou autismu. Najednou mám pocit, že poslední dvě stránky Jitra kouzelníků byly demoverzí, a já jsem po letech dostala přístup k celému předplatnému, všem datadiskům a stažitelnému contentu. No. Prostě radost.

Otevřené okno při spaní a vůně nového nábytku.

To, že se druhým daří a že budují něco hezkého. To, že já můžu něco hezkého budovat.

To, že jsem pořád rozjívená. Mé otázky. Ptát se lidí na hrozné blbosti. „Myslíš, že je hodný nebo zlý?“ ptám se svých kolegů na ostatní kolegy, svých známých na jiné lidi. Murat se mi prvních pár měsíců snažil na otázky odpovídat úplně vážně, dokonce o nich dlouho přemýšlel, a pak mi dal odpověď. Po čase zjistil, že já bohužel tyhle nesmyslné otázky typu „chtěl bys mít hrob jako Ježíš ve skále“ bohužel chrlím rychlostí světla, a stejně jako všichni partneři před ním, i on začal na otázky odpovídat stroze. Zde to většinou u vztahů ustrnulo, ale když jsme spolu byli teď na dovolené, objevila se novota.

On se mě na ty otázky začal ptát sám.

A z toho všeho mám nekonečnou radost.