Ještě, než začnu psát, mám pro vás jednu zprávu – díky vašim doporučením jsem byla pozvaná do pořadu Přicházíme v míru, který, jak spousta z vás jistě ví, probíhá v divadle Kampa a moderuje jej Michal Roškaňuk s Jaroslavem Duškem. Já toto pozvání přijala – konkrétně do dílu, který je naplánovaný na 20.9. Takže všem moc děkuju, za doporučení i za pozvání, a pokud vás zajímám já a otázka dalších žen(moc se o nich nemluví), klidně i vysokofunkčních, maskovaných, tak určitě přijďte :-))

Dneska jsem si přečetla mail paní Eriky, která žije s Terezkou – atypickou autistkou. Erika je moc příjemná paní a poprosila mě, abych napsala článek, který se týká agresivity u lidí na spektru.
Nedávno proletěl světem(minimálně angloamerickým, u nás v médiích jsem tu zprávu nijak moc nepostřehla) o šíleně agresivním autistovi, který snad i zabil v afektu. Taky často vídávám články o nezvladatelných jedincích, které musí lidé poutat na lůžko násilím a kteří by měli žít ideálně v ústavní péči.

Co k tomu říct. Je fakt, že koncept agresivního autisty, který musí žít v chráněném bydlení ve všech případech, je předsudek. Zdaleka to není tak, že každý autista je agresivní. Vlastně je to tak, že většina autistů agresivních NENÍ, rozhodně ne tak, že by v noci vstali a usoudili, že by bylo vhodné vyvraždit celou spící rodinu a zapálit dům, protože na to prostě mají chuť a přijde jim to zábavné, jako to dělá spousta jiných násilníků. Vždycky za autistický výbuch, tedy meltdown, může nějaká vnější situace – které se dá naučit předcházet nebo se s ní dá pracovat.
Svět autistů je černobílý. Každá věc má svou logickou příčinu a svůj následek. Pokud tomu tak není, přichází nějaká reakce. Většinou frustrace, která se u každého projevuje různými způsoby. Někdo se uzavře do sebe a odmítá komunikovat, jiný se začne nad druhé povyšovat, u třetího se setkáme s pasivní agresivitou(velmi zajímavé téma, mimochodem), třetí člověk může být agresivní aktivně, nadávat a bouchat. Vzhledem k tomu, že autisti jsou lidé, stejně tak jako ostatní, i u nich existují různé varianty exprese vzteku. Stejně tak, jako nenajdete dva lidi neurotypické, kteří by byli úplně stejní, nenajdete ani dva stejné autisty, aspergery.. a tak dále. I autisti totiž mají povahu, která předurčuje jejich reagování.

Někdy se však lidem zdá, že jsou autisti agresivní více – to může být způsobeno i tím, že reagují naštvaně v situacích, které ostatním lidem přijdou úplně normální a běžné. Často však autisty nenaštve to, co ostatním přijde k vzteku, jenže to zase nepozorný člověk přehlédne.
Klíčovým faktorem je zjistit, co vás konkrétně, pokud jste na spektru – nebo vaše dítě- zaručeně rozčílí, a ideálně se tomu vyhnout. Naučit se způsoby, jak se můžu s danou situací vyrovnat jinak než vztekem nebo zabedněním se do sebe – i to je totiž forma agrese.
Já osobně nejsem člověk, který by míval nějaké cholerické záchvaty. Já nikdy nekřičím, nevyhrožuju, nenadávám. A mám strach, když to někdo dělá. Jsem takový ten tichý typ, kam mě ráno dáte, tam mě večer najdete, plus si o všem kolem sebe zjistím spoustu informací. Ale zase mě naštvou věci jiné a jinak. Příklad. Kristián je člověk velmi zručný a šikovný. Když dělá nějakou manuální práci, tak mu většinou jde. A on takovou práci dělá rád. Když se mu však práce nedaří, tak se naštve, nadává, a třeba potřetí, počtvrté, popáté už se mu to nechce zkoušet. To raději se vším práskne a zkusí to třeba až za nějakou dobu, co opadne vztek. Já ne. Já jsem sice nešikovná, ale všechno dělám tak dlouho, dokud se mi to nepovede. Jsem královna trpělivosti, jestli bych měla říct nějakou svou dobrou vlastnost, tak to určitě bude trpělivost sama se sebou. Když něco zkouším a nejde to, zapomenu na čas, základní potřeby, jídlo a pití, a dělám to tak dlouho, dokud se to prostě nepodaří. S druhými už tolik trpělivosti nemám.
Protože nedej bože, aby někdo přišel na schůzku o několik desítek minut později. Mě nezajímají žádné omluvy. A tak tomu člověku přímo řeknu, že mě to docela štve, a nejvíc mě štve, že řekl, že tu bude v tolik a není tu v tolik. Říkám mu rovnou, co si fakt myslím. Problémem je, že v dnešním světě plném faleše a přetvařování je i ona přímočarost dost často chápána jako určitá forma agrese. A autistu nenapadne, že si někdo jeho chování může vůbec jako agresivní vyložit, když jen ,,říká pravdu“. Není agresivní záměrně.
K autismu se však často pojí i spousta dalších diagnoz, které spíše poukazují na to, že bude dítě/dospělák agresivní. Za to ale může často právě ona další diagnoza, autismus sám o sobě NE!!! Já třeba nemám ani ADHD, takže vážně, ode mě žádnou super aktivitu nečekejte. Kdyby existovala nemoc jako pasivita, tak tu mám.
Největším problémem často bývá změna rituálu, hlavně neohlášená. Nemám ráda nepředvídatelné lidi, protože mi velice ,,hýbají žlučí“. Já nikdy nebyla ten typ, co by si večer zničehonic sbalil a odjel na hory, protože dostal náhle dva dny volno v práci. Haha. A lidi, co mi zničehonic napíšou:,,pojď, teď jsme se rozhodli, že pojedem na přehradu,“ a očekávají moje nadšené ,,jo! to bude super“, se setkají jen s tím, že absolutně nevím, co mám říct, protože na dnešek sice nemám žádné plány, ale i to, že nemám žádné plány, je určitý plán. Který nehodlám měnit. A když  mě bude někdo neznalý mé povahy tlačit do toho, abych jela s nimi, dost možná se to ve mně všechno semkne, vytočím se, odpojím se a budu dělat, že fakt mám něco důležitého na práci.
Nejdůležitější je tolerance. Ochota přijmout to, že existují i lidé postavení trošku jinak. Protože většinou za tlumení agresivních autistů sedativy můžou právě ti, kteří nebyli schopni poslouchat a vyhnout se prvotním náznakům, nebyli schopni své autisty naučit efektivně, co se může a co ne, bez násilí a vzteku – protože co vidíme u druhých, tak velmi snadno přejímáme za své. Léky nic neřeší, protože jen agresivně potlačí agresivitu samotnou. Autisti potřebují vysvětlení, které zapadne do jejich logiky, ne léky. Potřebují lidi, kteří jsou ochotni jim adekvátní vysvětlení situací poskytnout, klidně s nimi vše i několikrát probrat, připravit je na situace, které mohou být krizové.