Malba suchým pastelem - zajíc z profilu na žlutém papíře.

Jak docílit toho, aby byl Asperger šťastný

Hned na začátek článku napíšu: každý člověk je jiný.
Každý člověk s poruchou autistického spektra je jiný. Neříkám, že co platilo pro mě, bude platit a bude to výhodné pro všechny. Jen bych chtěla sepsat pár bodů, o kterých si myslím, že jsou esenciální pro to, aby se (nejen) dospělý člověk s AS cítil dobře.
Nebo kohokoliv jiného, kdo člověka s AS vychovává. Samozřejmě, že budou chvíle, kdy si budete říkat, že byste to nejraději zabalili, že budou chvíle, kdy po vašem dítěti zakřičíte, že ztratíte hlavu. Jsme jenom lidi.
 ,,Jak může být tak chytrá a zároveň tak blbá!“, budete řvát, až vám dcera donese vysvědčení s průměrem jedna celá na elitní škole, ale nedojde jí, že je potřeba všechno ze stolu sundat dřív, než na něm utíráte prach. Ale… Důležité je nad svým konáním přemýšlet.
Moje mamka v životě nepřečetla jedinou příručku o neurodiverzitě. Není ani nějak extra studovaná. Neúčastní se vůbec žádných konverzacích na fórech, nežádala nikdy o radu. Jasně, já jsem mírná, klidná, tichá holka, která nemá žádné větší problémy, u aktivních kluků s ADHD je to asi trošku jiné. Ale přesto má moje mamka velmi dobře vyvinuto to, co většina lidí s AS nemá – selský rozum. A když viděla, že já prostě neudělám věci tak, jak je po mně chce, tak si z toho odvodila, že to není to nejdůležitější na světě a že umím jiné věci a zas není potřeba tlačit na pilu, abych byla vystresovaná. Abych si zavázala tkaničky o nejrychleji. Abych psala hezky. Jo, učila mě to, snažila se, ale nešla přes mrtvoly.
A vůbec, oba mí rodiče se řídili hlavně vlastním citem. Mého taťku nezajímalo, že jsou mi dva a půl roku a že mě baví si prohlížet a řadit vinylové desky – což není úplně typická činnost pro dvouleté dítě – a seděl u nich se mnou a vyprávěl mi o nich i věci, které jsem třeba podle běžného mínění nemohla pochopit.
A když jsem pak ve třech letech četla, ale ještě v desíti (neumím to dodnes) nejezdila na kole, tak se mi doma nikdo neposmíval. Naopak. Nebylo to ani tak, že by ve mně vzbuzovali nějaké iluze – mamka to vždycky říkala natvrdo – ,,to máš pravdu, jsi fakt nešikovná, ALE…” a vždycky přidala nějaký klad. A udělala to tak, že to vyznělo, že vlastně umím něco speciálního, že jsem vlastně hrozně šikovná, i když nezvládám třeba běžné věci.
A neshazujte vaše dítě před ostatními členy rodiny nebo před vašimi kamarády. Možná se vám může zdát, že vůbec nerozumí společenským návykům, ale to neznamená, že ho to nemrzí, když o něm mluvíte ošklivě. Velmi ho to mrzí a mrzí ho to ještě víc, protože se cítí, že není schopné se sebou nic lepšího udělat. Připadá si pak na nic. Já jsem se naštěstí nesetkala s ničím podobným, ale vidím to u svých známých, kteří pak mají v dospělosti nízké sebevědomí. ,,To je takový náš nešika, viď, ani na kole ses jezdit nenaučil.” Tohle dítěti nepřidá. Opět a zase doporučuji:,,No jo, Jirka se na kole nenaučil jezdit, no. Ale zas na druhou stranu….”
Jedna malá připomínka: je mi 21 let, studuju vysokou školu, a moje mamka si vzala na pondělí dovolenou, aby se mnou mohla jít do banky. Když tam jdu sama, tak mi začnou všechno lidi nabízet a já nevím, co mám dělat. A moje mamka je velmi rázná a řekla mi, podívej se, já si vemu dovolenou, pudu tam s tebou, vysvětlím jim, že tobě nemají nic nabízet a ukážu ti, jak se to dělá. Hotovo dvacet. Žádné výčitky ,,už jsi snad dost stará na to, abys…”
2. Vhodná škola
Toto je velmi složitý bod. Každému může vyhovovat něco jiného. Domácí vzdělávání, vzdělávání v nějaké elitní škole, soukromá škola, státní škola o pár dětech…důležité je najít rovnováhu.
Myslím si, že i když máte velmi chytré dítě, není dobré jej tlačit na nějakou super elitní školu, kde se tvrdě jede na výkon a děti jsou strašně moc podněcovány k soupeření mezi sebou. Pro AS to může(může. nemusí. každý je jiný) být velmi stresující. Já jsem absolutně nesoupeřivý člověk.
Pak zase. Na mě osobně se v jedenácti chrlily nabídky, abych šla na gympl. Že je to škoda, abych já, tak ,,strašně chytré dítě”(nemyslím si, že bych byla tak chytrá, protože sociálně mi obrovská spousta věci prostě nedocházela, na kole jsem stále jezdit neuměla…a tak dále :-))) hnila někde na základce. Jenže náš gympl ve městě je obrovská budova, všechny kolem jsou takové, se strašnou spoustou žáků i učitelů.
Ne.
Já jsem zůstala na základce, ve své malotřídce, šťastná, spokojená a prožila jsem si nejlepší roky svého života. Nepřišla jsem vůbec o nic. Na gympl jsem šla v patnácti, byla to pro mě muka, ale rozhodně se to dalo víc přežít čtyři roky než by se to dalo osm. Odmaturovala jsem s průměrem jedna celá, ve škole visí moje obrazy, měli mě tam celkem rádi, ale pro mě takové obrovské budovy, hluk, spousta žáků a ročníků a komplikovaných sociálních vztahů prostě NENÍ. Navíc si nemyslím, že jsem se naučila o něco méně než bych se naučila na gymplu. Na základce jsem měla IVP, tím, jak nás bylo ve třídě patnáct, se mi mohly učitelky věnovat a celkově ten kontakt byl mnohem příjemnější. Spousta lidí z osmiletého gymplu, většina mých kamarádů a vlastně i Kristián, třeba vůbec ve studiu na VŠ nějak úspěšně nepokračovala. A nemyslím si, že Kristián ví víc věcí, než já. Takže asi tak.
I VŠ je důležité nepodcenit! To může být nepříjemné hlavně v tom, že ve dvaceti se cítíte už nekonečně blbě, když někde nezapadáte. Opět, malé obory, s lidmi, které opravdu zajímá to, co děláte – takže raději tvrdší přijímačky. Nás je zase ve třídě patnáct a je to fajn.
3. Okruh kamarádů
Toto rodiče tak úplně zařídit nemohou. Na to musíte mít štěstí. Já mám hrozné štěstí na kamarády. Nemám jich nijak moc, ale kamarádím se s lidma, kterým můžu vypisovat i ve tři ráno dlouhatánské zprávy a vím, že mě nepošlou do háje.
Lidé s AS mají potíže se svěřovat. Je dobré mít kamarády, kteří nepřevrátí vaše problémy ve vtip, když už se jednou rozhodnete se s něčím svěřit. Je dobré mít kamarády se stejným smyslem pro humor a se stejnými zájmy. Je dobré mít kamarády, kteří se za vás vůbec nestydí a pomůžou vám, když je požádáte o pomoc.
Víte, co je zvláštní? Jak nad tím přemýšlím, tak kamaráda s AS mám jen jednoho. Ten se nijak extra neúčastní žádných povídání a skupinových konverzací o AS. Ale neurodiverzních kamarádů mám většinu. Jasně, problémy s psychikou má dneska skoro každý, o to nic, každý máme něco. Ale málo z nás o svých problémech ví a málo z nich se je snaží nějak řešit. Většina mých kamarádů se s něčím léčí, ať už to jsou deprese, nebo maniodeprese, nebo bipolarita. Je to zvláštní, ale je to tak.
Je dobré mít i kamarády z různých sociálních prostředí, kamarády různých ras. Všichni tihle lidi potřebují někoho stejně jako vy. Každý, kdo je nějak trošičku ,,jiný”. Kolikrát je to i plus. Když jdu někam se svými kámoši já, tak lidi říkaj, wow, vy jste tak styloví, vy vůbec nejste konvenční, já bych chtěl být jako vy. A my se jen smějem.
4. Vhodný partner
Rozumějte, že vhodný partner může být klidně i žádný partner. Nebo partner stejného pohlaví. Pro lidi s AS je velmi těžké se účastnit společenského života a je pro ně velmi těžké si najít partnera. Často jejich vztahy končí tak, že jsou vmanipulováni do vztahu,  v kterém vlastně nechtějí být. Nebo se ve vztahu trápí, protože jim ten druhý nerozumí.
Někteří lidé s AS chtějí být sami a na tom také nic není. Není dobré se lidí ptát ,,hele, a kdy už si konečně někoho najdeš?” Je to stresující. Je to každého volba. Dokud tím nikomu neubližujem, dělejme si, co chceme. Také mohou být AS z tohohle dotazování smutní, protože si pak přijdou neschopní, že si nedokáží najít partnera, taky je to trápí. Člověk je třeba relativně hezký, hubený, chytrý, ale pokazí každou společenskou konverzaci něčím nevhodným. Už tak jej to dost trápí a pak se mu ještě přidá. Já vím, že to nemyslíte zle. Ale přesto…
A už vůbec neshazujte AS člověka nějakým ,,já se nedivim, že tě žádná holka nechce” nebo ,,ty si nikdy nikoho nenajdeš”. Budovat zdravé sebevědomí je to nejdůležitější, co můžete udělat.
5. Dopřejte jim samotu a tolerujte jejich koníčky
Víte co, člověk s AS se potřebuje občas někam zavřít a jenom tam sedět a přemýšlet si. Neznamená to, že vás nemá rád nebo že s vámi nechce být. Naopak. Dělá to proto, aby s vámi zase brzy být mohl, jen potřebuje dobít baterky.
Koníčky lidí s AS mohou být neúměrné věku nebo nevhodné pro dané pohlaví a tak dál. A co? Pal to čert. Je úplně jedno, jestli si vaše osmnáctiletá dcera chce nebo nechce udělat narozeninovou párty ve stylu Pokémonů. Je to její věc. Dobří kamarádi se jí posmívat nebudou, naopak, dobří kamarádi takovou párty promění v tak stylovou událost, že bude všem ostatním LÍTO, že se něčeho takového nemohli zúčastnit.