Malba schodů, na kterých sedí jedna mourovatá šedá kočka, a druhá, mnohonásobně větší, vykukuje zpoza schodů.

Státnice a ztráta struktury

Včera byl přelomový den.

,,Dej do toho všechno,“ říkala jsem si. Někdy se mi stává, že dělám zkoušku a mám v hlavě naprostou mlhu a bílo. Snažím se mluvit, ale vychází ze mě jenom prázdné fráze. Takhle se dá obejít zkoušení na gymplu, ale už ne na vysoké škole. Nebo možná někdy i tam, ale rozhodně ne u nás.

Teď mám v hlavě možná tak akorát naprostý chaos. Musím si jej urovnat. A začnu tím, že napíšu tenhle článek.
Jsem člověk, který si strukturuje pomalu i to, které sousto si ukrojí z oběda jako první. Proto jsem měla málem panický záchvat, když jsem zjistila, že katedra svolala v den mých státnic ještě jen tak mimochodem poradu a celý rozvrh se natáhl o hodinu. Stihnu to? Měla jsem nutkání si na ruku namalovat hodinky. Nenosím normálně hodinky, vadí mi, jak kloužou a jsou studené a tak. Měla jsem chuť si je namalovat na zápěstí a zaťukat na dveře katedry a byla bych to i udělala, kdybych nedělala ten den státnice a nehrozilo by, že mě vyhodí.
,,Tak kolegyně, pojďte…“
Svou práci jsem obhajovala s klidem a s vědomím, že jsem pro ni udělala téměř maximum. Na té jsem se vážně nadřela, postupovala pomalu a dlouhodobě. Dokonce mě zavolali dřív, než měli, takže jsem byla šťastná a s vědomím, že mám časovou rezervu, jsem obhajovala s klidem.
Ze samotné zkoušky jsem měla mdloby, jen jsem na ni pomyslela. Rozchod s Kristiánem, chaotické přesuny v bytě a plánované stěhování spolubydlících, moje nepochopitelné milenecké vztahy, nekonečné párty, kterých jsem se začala v poslední době vyloženě zvířecky účastnit, moje výpady mimo Prahu, kdykoliv se toho nahrnulo příliš, a nicnedělání…to, že jsem se každý den učila jen chvilku a jen povrchně, mě totálně ochromilo.
Jediné štěstí bylo, že mě dali na potítko do místnosti, kterou moc dobře znám.
Nesnesla bych, kdyby se celé zkoušky dělaly jinde, byla bych z toho rozhozená. A taky kolegové byli moc příjemní, i když jsem většinu neznala, dělali jsme státnice čtyři a moc jsme se podporovali. Na potítku jsem dokonce rozproudila debatu k uvolnění o psech a zvířatech obecně.
Když mi dali otázky, měla jsem v očích slzy vděku.
Jestli to nedáš teď, tak to nedáš nikdy.
Státnice byly rozhodně větší zkouškou dospělosti než nějaká maturita. Hlavně proto, co ve mně vyvolávaly za pocity. To, čím jsem si musela projít během a před nimi.
A moje asociace začaly pracovat. Všechno se mi propojilo, ale asi jinak, než by člověk čekal…
-Estetické názory Aurelia Augustina. První otázka, historie filozofie/estetiky.
,,Učitelem pravdy je vnitřní Kristus v nás!“, smějeme se s Týnou v prváku v lavici. Děláme vtipné koláže, kde je tenhle citát a náš učitel. 
,,Co má společného varná konvice, vesmír, strom a člověk?“ ptá se pan doktor u zkoušky.
,,Vše se dá převést na čísla,“ odpovídá Bára, které to poradila před třema sekundama Týna, které se zeptal na to samé a ona nevěděla.
,,A jak to jako cituješ? AUGUSTIN, svatý?“ směje se Midgey.
Píšu s úsměvem, jak si vzpomínám. Pravdivé poznání musí vycházet z našeho nitra. Musíme se probourat z vejce. Ve světě je řád, který je dobrý, a když jej v něčem nevidíme, je to náš problém. Musíme změnit náhled na věci a řád najdeme. A to je právě to krásné. To je hlavní estetická teze Augustina. Popisuju jeho dialogy a to, jak k tomu dospěl při poslouchání řeky a pozorování boje kohoutů…a usmívám se, protože i když jsem se nedrtila sto let každý den, tak to vím, protože já svým oborem žiju, řeším ho se svými přáteli, mám vtipné vzpomínky, které se mi vybavují v souvislosti s učivem…
Artefakt, umělecké dílo, konkretizace u Romana Ingardena. Druhá otázka, soudobé filozofické a estetické teorie.
Promítáme s Týnou prezentaci ve škole, kterou jsme udělaly typicky. Rozuměj tak, že jsme to neprošly úplně nejdůkladněji. Na plátně se objeví slajd, kde je vysloveně napsáno ,,no a ještě pak u Ingardena jsou ty vrstvy blablabla to doplníme.“ Začneme se hystericky smát a rychle to přepínáme. Jsou tam různé smajlíky a dementní vsuvky, které asi nebudou stačit na zápočet. Smějou se všichni, směje se i pan doktor, i když neví, čemu – což nám přijde ve finále naprosto nejvtipnější. A ten zápočet nakonec dostanem.
Pobaveně vypisuju čtyři vrstvy a rozebírám celé umělecké dílo.
Estetika umění x estetika přírody. Třetí a poslední okruh, teorie o jednotlivých druzích umění.
Že si mám prej vybrat cokoliv, na čem demonstruju rozdíl. Už jen když vidím tuhle otázku, tak vím, že mám vyhráno.
,,Natálo, ty fakt nejseš normální,“ smějou se mi spolužáci, když pobaveně vycházím s další jedničkou od pana doktora. ,,Já si toho Carlsona vytáhnu snad i u státnic,“ řehtám se a nemůžu přestat. Na všech zkouškách u pana doktora je tak sto textů k přečtení, 99 se liší a tím jedním je vždycky Carlson. A mně se pokaždé povede vybrat si Carlsona. 
,,No počkej, já ti to vymezím, jak je to s přírodou,“ říkám Midgeymu v autobuse. Začnu s akty aspektace a končím u vědeckého oceňování přírody. Přesně vím, jak to skončí. ,,To je blbost,“ rozčiluje se Midgey. ,,Takhle to přece není, to musíš….“
,,Kolegyně, vy si berete Carlsona?“ snaží se mě rozhodit pan profesor na potítku. ,,Ona ta jeho teorie je poměrně snadno napadnutelná,“ povídá. To je tak absurdní, že se fakt musím zasmát. Kdybych si aspoň nevzpomněla na rozhorleného Midgeyho, jak mi vymezuje Carlsona. ,,Já vím, pane profesore,“ říkám a Carlsona si na papíře nechávám.
Na potítku si k němu nedělám ani poznámky, jak absurdní mi to přijde. Kdybych to ještě ráno ze srandy neříkala Anežce ,,a doufám, že si tam vytáhnu toho Carlsona nějak,“ tak by to nebylo tak šílené.
A dala jsem to.
Jsem bakalář.
V momentě, kdy stojím před komisí a všichni mi s úsměvem a se slovy ,,kolegyně, užijte si léto“ podávají ruku, poznávám, že v poslední době mám tak nějak obecně silnější stisk.
Jenže pak to začíná padat.
Jdeme s Midgeym na večeři. Vypráví mi, jak byl v divadle. Herci moc řvali, říká mi, a to se mi moc nelíbilo. Už už už se nadechuju a mám v hlavě no ono podle Otakara Zicha herecká postava…
Kousnu se. Už to nemusím vědět. Už to nemusím říkat. Ale…co teď? Co bude teď?
Divoký večer. Divný večer. V závěru i trochu nepříjemný.
Jájo, já jsem bakalář,“ píšu mu asi ve dvě ráno. ,,Chci se za tebou zajet podívat.“
Odepíše mi hned, což není úplná klasika.
,,Moc ti gratuluju! Přijeď kdykoliv. Víš, že bych s tebou byl, kdyby to nebylo tak, jak to je.“
Smutně se usměju. Já to vím. Podívám se na spící postavu vedle mě.
,,Jájo, on bez tebe hrozně stagnuje. Neposunuje se nikam dál. Možná teda se zlepšil ve zpěvu.“
,,Já to vím. Neboj. A mám plány. A tak nějak cítím, že to vyjde.“
Jája se postará. Jednou. Někdy. Třeba.
 
Skoro nespím. Ráno sedím v kuchyni s Kájou a jsem celá rozhozená. Vyprávím jí, co se děje.
,,To si ale nemůžeš dávat za vinu. To není tvůj problém,“ říká mi ona i Týna. Cítím, že mají pravdu, ale musím se s tím vnitřně srovnat.
Najednou nemám ani program. Nemám strukturu. Není to tak, že se musím ráno učit a odpoledne chodit po městě. Není to tak, že musím jít do školy a zařizovat. Není to tak, že musím ještě přečíst tohle a tohle dílo. A na mě to neskutečně padá. Co teď?
Dělám si miniplány, ale pořád se to všechno bortí. Nic moc velkého, až v září.
,,Nazdar, fešáku,“ zdraví pobaveně ráno Karolína mou milou návštěvu. Je mi velmi úzko, ale tohle mě donutí se aspoň pousmát.
Pláču.
,,Už se neuvidíme,“ říkám mu. Je trochu překvapený.
,,Ale jo, ještě určitě jo,“ říká mi, ,,v sobotu…“
,,Nene. Já nevim, jestli vůbec někam půjdu. Spíš ne.“ Objímáme se, držíme se, je to paradoxní, chce mi dát pusu, chce jich několik, tentokrát to ještě dovolím, ale člověk nikdy neví, co bude příště…
I když vlastně ví, ale neví, jestli to bude hned to další příště.
To je pro autistu tak složité.
,,Jako…to je vztah na celý život,“ říkám mu. ,,My za sebou budeme vždycky utíkat, ale nikdy spolu nebudem.“ 
,,Ale co ty víš,“ říká mi a já cítím lehce vyčítavý podtón, ,,si najdeš nějakého Heideggera a budete spolu šťastní už navěky.“ 
Zasměju se, protože si představím toho *současného* Heideggera a je to trochu bizarní. ,,Ale houby,“ říkám mu, ,,viděl jsi mě někdy s někým šťastnou? To spíš ty, koukej, teď budeš mít novou holku, to je bezva. Jenže víš co, já tě znám, to bude rok, dva, pak tě začne srát a přijdeš zase za mnou…“
,,Dva roky?! Je to čtrnáct dnů a už mě sere,“ říká mi unaveně.

Jdeme spolu po sídlišti. 
,,Jseš jeden z nejlepších lidí, které znáš, ale nemohla bych s tebou být. Fakt ne. Ani kdyby mi za to platili.“
,,Proč ne?“ ptá se mě.
,,Protože neplánuješ. Neřešíš. Potřebuješ pořád něco dělat. Máš pořád komplikované nálady, které se pořád mění. Ty by ses možná se mnou měl fajn, ale já bych se trápila.“
Vracím se nahoru.
,,Já ti chci strašně moc pogratulo…“ začíná Kája, ale vidí, jak se tvářím. ,,Natynko…“
,,Kájo, já už asi příští týden odjedu domů.“
,,Jeď. Jeď, potřebuješ to jako sůl. Teď se toho stalo strašně moc.“
A je to pravda.
Vracím se domů. Odjíždím z Prahy. Potřebuju ticho, klid, slunce, kočky, čas na přemýšlení a na urovnání vztahů, vlastních priorit, potřebuju čas, abych si vytvořila nové cíle a nové priority v životě.
Potřebuju být nějakou dobu sama.
Potřebuju si ujasnit, co vlastně hledám.
Už mám na to titul, tak by mi to mohlo jít líp.