Digitální malba zrzavé holky - z jejího těla vidíme jen siluetu - sedí na květině a za ní je modrozelené pozadí s kapičkami bílé a žluté barvy.

Asperger a ženy: 10 vlastností

Tak jsem zase našla bezva článek. Najdete ho na :everydayaspergers.com

1) Jsme myslitelky a spisovatelky: nadané v tom, jak uvažujeme. Možná básnířky, profesorky, autorky nebo čtenářky (všeho krom beletrie:-)). Myslím si, že nejde mít AS, aniž byste byli pro průměrnou společnost moc chytří. Možná, že to je součástí celého problému – vysoká inteligence vede k přespříliš aktivní mysli a spoustě úzkostem. Chápeme věci na více úrovních, včetně našeho místa ve světě a našeho myšlení. Analyzujeme naši existenci, smysl života, smysl VŠEHO. A to neustále. Jsme seriózní a jdeme k věci. Nic nebereme jako samozřejmost, nic nezjednodušujeme, nic nám nepřijde snadné. Vše je složité. 
2) Jsme nevinné, naivní a upřímné. Lžeme? Ano. Lžeme rády? Ne. Věci, které máme problém pochopit: manipulace,  neloajálnost, mstivost a odplata. Lze nás snadno zmást a nachytat, zvláště, než si zvykneme na to, jak to ve světě chodí? Samozřejmě ano, naprosto. Zmatek, pocity, že nepatříme sem, izolace, přílišné přehlcení, natlačení do špatného vesmíru – to všechno každý aspík zná. Můžem se přizpůsobit? Ano. Je pro nás vždy těžké zapadnout, ať už jen na některých úrovních? Ano. Vyrosteme z toho někdy? Ne.
3) Umělecky utíkáme. Umíme utíkat. Je to způsob, jak přežít. Utíkáme skrze naše fixace, obsese, přílišné zainteresování v čemkoliv, v našich představách i vymyšlené realitě. Utíkáme a snažíme se pochopit svět skrz myšlenkové pochody, ať už slovně, či písemně. Utíkáme v rytmu slov. Utíkáme v našem filozofování. Jako děti jsme mívaly za kámoše vymyšlené lidi nebo zvířata, možná i čarodějnice nebo duchy. Utíkaly jsme v našich hrách a imitovaly to, co jsme viděly v televizi nebo v reálném životě, hrály si na učitele, herečky…Když jsme měly kámoše, tak jsme byly buď jejich instruktor, šéf, a říkaly jim, co maj dělat, kde stát, jak mluvit – nebo jsme byly naopak tím dítětem a slepě následovaly všechny instrukce našich kamarádů. Kámoši pro nás byli jako pěšáci: stejně jako když hrajete šachy, tak i kámoše jsme si stavěly tak, jak se nám to hodilo. Utíkaly jsme z reality tím, že jsme na sebe braly identitu kamarádek: oblíkaly se jako ony, mluvily jako ony, adaptovaly sebe samé k jejímu obrazu. Jsme mistryně nápodoby. Ani jsme si to neuvědomily. Utíkaly jsme skrze hudbu. Ať už skrze opakující se verše nebo rytmus. Utíkaly jsme do fantazií, do myšlenek, co by mohlo být, do projekcí, snů a pohádkových konců. Nadšeně jsme sbíraly věci, ať už samolepky, jednorožce nebo knihy. Ponořujeme se do jiných stavů mysli, abychom mohly dýchat, možná si sem tam vezmeme i jiný přízvuk, osobnost nebo náhled na svět. Čísla vše ulehčují. Počítání, kategorizování, třídění, přeskládávání. Pokud jsme šly na párty, určitě jsme někdy utekly na záchod, ven, nebo ke kamarádovi. Možná jsme utíkaly i skrze jídlo nebo to, že jsme zůstávaly pořád doma. Možná jsme utekly skrz nějaký vztah. Co znamenalo relaxovat? Odpočívat? Hrát bez struktury nebo cíle? Nic nebylo jen tak pro srandu, vše mělo účel. Když jsme se vynořily, byly jsme zmatené. O co jsme přišly? Co je za náma? K čemu se upneme teď? 
4) Máme i další přidružené poruchy. Často máme tendence k OCD (obsesivně-kompulzivní porucha), poruchy se zpracováváním smyslových vjemů(ať už jde o zrakové, sluchové, hmatové a čichové vjemy.), úzkosti a pocit, že jsme neustále v nebezpečí, zvláště na veřejných místech. Lidi nás označují tak, že to ani nedává smysl: jednou říkají, že jsme depresivní a pak zase, že jsme až moc nadšené, líné/až moc aktivní, netaktní/přecitlivělé, nepozorné/až moc se soustředící. Můžeme mít slabé svaly a klouby, a můžeme být nešikovné. Možná držíme špatně tužku. Můžeme mít poruchy příjmu potravy, obsese, které se týkají jídla a potíže se stravováním. Můžeme mít potíže s imunitou. Hledaly jsme odpověď na to, proč vnímáme svět jinak, jenom aby nám ostatní řekli, že si vynucujeme pozornost, že jsme paranoidní, hypochondričky, nebo příliš zaměřené na diagnozu a nálepkování. Naše osobnost trpěla, protože jsme věděly, že jsme jiné, ale nemohly jsme to nijak dokázat, a byly jsme nuceny se chovat jako někdo jiný. Pořád se tázáme po našem místě ve světě, kdo jsme, kdo máme být, hledáme správné a špatné, a pak, až vyrosteme a zjistíme, že na tohle neexistuje ,,správná” odpověď, že vše závidí na pohledu a teorii, tak už nevíme, kde hledat. 
5) Naučily jsme se, že abychom zapadly, musíme to hrát.  Skrze zkoušky a chybování jsme přicházely o přátele. Sdílely jsme toho s nimi až moc, říkaly jim intimní detaily, moc jsme zvedaly ruku ve třídě nebo se nehlásily vůbec, moc jsme nekontrolovaly, co říkáme, strhávaly konverzaci na naše témata a pořád se vracely k tomu, co bavilo pouze nás. Nejsme narcistky! Ale působíme tak. Stahujeme naše téma zpátky proto, že tak nám dává svět větší smysl a věříme, že se dokážeme takhle lépe propojit. Náš pohled na svět je pro nás naším základem, tím, jak chápeme ostatní. Sdílíme naše pocity a chápání, abychom se dotkly někoho dalšího a navázaly spojení. Nechceme znít egocentricky. Ale jinak to neumíme. Nemůžeme změnit to, jak vidíme svět. Ale můžeme změnit, co říkáme. Hodně toho držíme v sobě. Hodně z toho, co se děje kolem nás, co se děje v nás samých, ať už v mysli či v tělech. Tolik toho držíme. A jenom proto, že chceme komunikovat SPRÁVNĚ. Potlačujem problémy v konverzaci, které zažíváme, třeba koncepty adekvátního očního kontaktu, tónu hlasu, proximity, postoje…ne, nesoustřeďme se na to, soustřeďme se na vše, co můžeme a co nemůžeme říkat. JSme z konverzace přehlcené a unavené, a pořád se ptáme, jestli jsme se chovaly vhodně. Ptáme se sebe samých, jestli jsme náhodou neurazily, nenaštvaly, neublížily, neponížily sebe nebo ostatní. Učíme se, že lidé nejsou tak důvěřiví jako my, ani tak otevření. Že ostatní se drží zpátky a filtrují své myšlenky. Učíme se, že naše mozky jsou odlišné. Učíme se, že abychom přežily, musíme předstírat. 
6) Hledáme záchranu doma. Dny, kdy víme, že nemusíme vyjít z domu, s nikým mluvit, zvedat telefony, jsou dny, kdy se zhluboka nadechneme a odpočíváme. Když má přijít na návštěvu jediný člověk, je to pro nás hrozba: víme logicky, že nereálná, ale stejně nám to nepomůže s úzkostí. Jsme nešťatné, i když máme v kalendáři jen jednu nepříjemnou událost. I když si na sebe kladem nároky samy, jako odejít z domu vyvenčit psa, může to v nás vyvolat velkou úzkost. Jde o víc než o to, že jdeme do společnosti: jde o všechny krůčky, které člověk musí absolvovat, aby se vymanil z rutiny a norem. Volby mohou být všezahlcující: co si vzít, sprchovat se nebo ne, co jíst, v kolik se vrátit, jak organizovat čas, jak se chovat mimo dům…všechny tyto myšlenky mohou vyskočit naráz. Smysly se nám mohou přehltit: může nás škrábat triko, podprsenka popichovat, můžem mít malé boty. I nachystat se na to, abychom odešly, nás může zahltit. Mám si nejdřív umýt zuby a až pak dopsat email, mám jí napsat, až se vrátím, nebo už teď? Možná, že zůstat doma je příjemnější, ale jako dospělačky víme, že je ,,zdravější” společensky, když občas vyjdeme ven, bavíme se s lidmi, vdechneme do plic čerstvý vzduch, cvičíme a sdílíme. Ale nám to zdravé nepřijde, protože nám to nepřijde BEZPEČNÉ. Ty, které zkoušely kognitivně-behaviorální terapii, ví, že se snažíme si říkat všechna správná slova, předvědčit samy sebe, že naše myšlenky jsou prostě špatně zabudované, přesvědčit se, že jsme v pohodě…a pak se i tahle terapie stane pouze dalším krůčkem k tomu, co MUSÍME udělat, než se vydáme z domu ven. Stočit se na gauči s čistým zvířetem, těžkou přikrývkou, teplým šálkem čaje, filmem nebo dobrou knihou, to může být náš útěk. Aspoň na chvilku můžeme přestat přemýšlet o rozhodnutích a přestat čelit světu. Jednoduchý úkol má jednoduchá pravidla. 
7) Jsme citlivé. Jsme citlivé, když spíme, ať už to znamená, že potřebujeme určitou matraci, polštář a špunty do uší, pohodlné oblečení…Některé z nás potřebují dlouhé rukávy, některé krátké, některé žádné. Musíme mít adekvátní teplotu místnosti. Žádný vzduch foukající z klimatizace, žádná doprava, žádný zvuk. Jsme citlivé i ve svém snění, nejspíš máme intenzivní a barevné sny, úzkostné sny a možná i sny, v kterých věci předpovídáme. Naše citlivost může vést i k tomu, že jsme velmi intuitivní v chápání pocitů druhých, což je paradoxní, protože máme samy omezenou komunikaci. Hledáme informace v psané i mluvené formě, někdy až příliš přemýšlíme nad tím, co kdo řekl, a představujeme si, jak jsme měly odpovědět spíš.  Kritiku si bereme k srdci, netoužíme po perfektnosti, ale po tom, abychom byly pochopené a přijaté. Zdá se kolikrát, že máme komplexy méněcennosti, ale když se pořádně podíváte, zjistíte, že se necítíme méněcenné, ale spíše neviděné, nevyslyšené a nepochopené. Rozhodně nepochopené. Dojdeme do bodu, kdy se sebe ptáme, co jsme to za genetické hybridy, mutace, mimozemšťany – přijdeme si, jako kdybychom přistály na špatné planetě. Jsme velmi citlivé k tomu, co říkají a vidí ostatní. Když nám někdo řekne to či ono, tak si k tomu přizpůsobíme život, protože pořád hledáme správnou cestu. Můžeme přeskakovat z jednoho náboženství do druhého, hledat správnou cestu nebo od nábožeství utíkat, protože vynáší příliš mnoho otázek. Když stárneme, lépe chápeme, jak nám fungují naše mysli, což kolikrát žití ještě ztíží: teď už se dokážeme podívat na své jednání s nadhledem, ale pořád si uvědomujeme vlastní limity. Těžce pracujeme a podáváme za krátkou dobu velké výkony. Když ostatní pochybují o naší práci, cítíme se ublíženě, protože naše práce je pro nás prodloužením sebe samých. Není vše prodloužením nás samých – alespoň naše vnímání a iluze reality? Někdy přestaneme sdílet svou práci, abychom se vyhly kritice a souzení. Nemáme rády slova a události, která druhým ubližují. Možná jsme sbíraly hmyz, pomáhaly ptáčkovi, který se zranil, zachraňovaly zvířata. Máme velký soucit pro utrpení, protože jsme samy spoustu utrpení zažily. Jsme velmi senzitivní k látkám, ať jde už o jídlo, kofein, medikace, toxiny v prostředí, parfémy – jen malé množství dané látky může naprosto proměnit náš emoční a i obecně psychický stav. 
8) Jsme samy sebou a nejsme samy sebou. Jsme neustále uvězněné mezi imitací ostatních a kopírováním toho, jak svět funguje, a tím, jak se snažíme být upřímné. Je to složitý stav. Někdy si ani neuvědomujeme, že někoho napodobujeme a chováme se jako oni, nebo když potlačujeme svá pravá přání, aby se nám nikdo nesmál. Máme podivný smysl pro sebe samé. Víme, že jsme individuality s unikátními vlastnostmi a atributy, s unikátními pocity, touhami, vášněmi, cíly a zájmy, ale zároveň si uvědomujeme, že hrozně moc chceme zapadnout, že musíme tyhle věci ostatním přizpůsobovat. Některé z nás mohou úplně odmítnout společenské normy a užívat si svých individuálních radostí, aby pak zjistily, že jsou extrémně izolované. Existuje takové mezimísto, do kterého se aspice musí nacpat, aby mohla být trochu sama sebou a zároveň přijatelnou pro společnost, ale nalezení takového místa a setrvání na něm zabere spoustu práce a zpracovávání dat. N ěkteré z nás mají problémy rozpoznávat obličeje a pamatují si lidi podle vlasů, oblečení, tónu hlasu. Některé z nás mají problémy pochopit, jak vypadáme fyzicky. Proměňujeme naše preference, co se týče účesů, šatů a zájmů, a to docela často, protože se pořád snažíme najít. Můžeme se naučit mít se rády a být šťastné, ale to obvykle zabere spoustu práce a analýzy sebe samé. Musíme si uvědomit, že každý je unikát, každý má nějaké potíže a každý má problémy najít normu. Když si uvědomíme, že neexistují pravidla a regule na šťastný život, dýchá se nám snadněji a dokážeme lépe prozkoumávat to, díky čemu jsme šťastné. 
9) Pocity a činy druhých lidí nás matou. Pocity druhých a i naše vlastní pocity jsou velice matoucí, protože nemají pravidla. My přemýšlíme logicky, a i když jsme(i když si to mnozí nemyslí) citlivé, soucítící, intuitivní a chápavé, spousta emocí je pro nás nelogických a nepředvídatelných. Předpokládáme, že tím, že se nějak chováme, dospějeme k nějakému výsledku, ale to u emocí tak úplně neplatí. Mluvíme jasně a bez vytáček. V mládí nechápeme vtipy, často se smějeme jako poslední nebo vůbec, někdy jsme i terčem posměchu my samotné. Jsme zmatené, když si z nás ostatní dělají legraci, ponižují nás, rozhodnou se, že se s námi nechtějí kamarádit, naštvou se na nás, dělají si z nás dobrý den, zrazují nás. Máme problémy rozpoznávat emoce, pokud to nejsou extrémní, vyhrocené emoce. Máme problémy rozlišit nenávist a pouhou nelibost. Jsme kvůli něčemu naštvané i mnoho, mnoho let poté, ale dokážeme i odpustit, pokud je to třeba. Může nám být líto někoho, kod nám ublížil. Vlastní pocity strachu, hluboké lásky, strachu a předpokládání jde identifikovat snáze než radost, uspokojení, klid. Někdy situace a konverzace vnímáme černobíle a nevidíme střed. Malá hádka pro nás znamená konec světa a kolaps, malý kompliment nás vynese do sedmého nebe. 
10) Máme problémy s běžným žitím. Způsob, jakým vnímáme svět, je jiný. Věci, které ostatním přijdou samozřejmé, nám způsobí nemalé potíže. Naučit se řídit auto, naučit se si stlat postel, vrátit se na chodbu…Máme problémy s vnímáním výšky a hloubky. Někteří z nás nikdy nepojedou po dálnici, nebudou parkovat nebo nebudou vůbec řídit. Někteří budou během řízení panikařit. Nová místa znamenají nové obtíže. Výtahy, odemykání dveří, nalezení auta na parkovišti, práce s počítači, elektronickými zařízeními, to vše může vyvolat v novém místě paniku. Můžeme být skvělé organizátorky, (organizujeme rády), ale myšlenka, že budeme něco opravovat nebo hledat, v nás vyvolává stres. Účty, úklid, hledání nějakých papírů, plánování schůzek, sledování kalendáře, příprava na párty, vše může vyvolat úzkost. Můžeme se cíleně úkolům vyhýbat. Úklid je pro nás těžký. Kde začít? Jak dlouho to dělat? Dělám to dobře? To vše nás napadá. Někdy si představíme, že k nám jde někdo cizí, a říkáme si – co by si tak řekl, kdyby sem teď vešel? Snažíme se vyhovět, snažíme se přizpůsobit. Někdy přeorganizujeme věci, aby to bylo snažší. Jenom život se nezdá být snazší. Některé z nás mají problémy s čísly nebo čtením, máme dyslexii nebo jiné poruchy učením. Můžeme řešit problémy a situace jinak, než ostatní. Kategorizujeme v naší mysli, a když nápady nesedí, nevíme, kam s nimi. Nasazování bot, zipování nebo zapínání knoflíků, balení nákupu, to vše může vyvolat obtíže. Můžeme odcházet z domu s každou ponožkou jinoou, špatně zapnutým svetrem. Může pro nás být těžké jít na nákup, oblíct se, napsat si seznam, odejít, odjet do obchodu a vše zase najít…