Slíbila jsem vám, že vám povyprávím nějaké vtipné historky z doby, kdy mi bylo -náct. Ze základky. Moje zlatá léta.
Tento článek má dva díly, zde naleznete druhý díl.
Ale vybírám jen pár kousků, ani ne nejlepších, prostě náhodných – spisy z téhle doby mám všechny v jediné knize, kterou jsem kdy napsala – je to přes 200 stran vtipných zážitků, které mám z doby základky.

Všem mým fellow autistům, současným i budoucím, přeju jednu jedinou věc: v pubertě takovou kamarádku, jako je moje Radunkon.

,,Raduš?“
,,Co je.“
,,Já z toho záchodu asi nevyjdu.“
,,Proč?“
,,Já jsem si nějak moc zavázala tepláky a nejde to sundat. Já se nemůžu vyčůrat.“
Pekelný výbuch smíchu. Ale dobrotivý.
,,Tak otevři.“
A holky přijdou s nůžkama a z tepláků mě vystříhaj.

Máme informatiku. Celá naše obrovská třída (šestnácti lidí) sedí za monitory. Naše učitelka má jediná na škole ne magisterský, ale inženýrský titul.
Podívám se na Radunkon a ona na mě.
Začneme přes celou třídu nahlas zpívat.
,,Promovaní inženýři, sinus, cosinus, descriptiva, promovaní inženýři – kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá…“

Jsme chovanci daltonského systému. Takže jsme vlastně dělali furt všechno na škole sami, dělali jsme všechno vlastníma rukama a učitelky nás posílaly dělat nejrůznější věci, které zdánlivě nesouvisely se vzděláním (třeba mě vyřizovat věci na poštu a nakupovat, a upřímně? díky bohu za to).
Jednou nás s Radunkon poslala naše učitelka chemie na chodbu. Že už máme práci hotovou, tak ať předěláme nějak hezky nástěnku, kterou tam máme.
Ilustrace toho, jak to u nás vypadalo:

Balancujeme na kamenné podlaze a pokoušíme se sundat nástěnku ze zdi. Je tak dvakrát větší než my dvě. Já jsem bosá a stojím na špičkách.
Projde sedmačka Martina. ,,Není ti zima?“ podívá se na mě.
Naprosto klidně odvětím:,,Je.“
Pokračuju ve snaze sundat nástěnku.
,,Hodil by se ti nějaký stůl,“ říká praktická Martina.
Radunkon se na ni podívá stylem tak když jsi tak chytrá a otravuješ Natálu, když je originální, a řekne jí:,,Tak ho přines.“
Hodně mě překvapilo, když za pět minut přišla zpátky Martina a táhla sama přes celou školu stůl. Pro mě.
Nástěnku jsem sundala pak velice snadno. I práce na ní byla poněkud snadná.
O půl hodiny později.
,,Natyno! My to tam napíchaly všechno naopak.“
,,Tak to pověsíme naopak.“
Pověsíme to naopak a řehtáme se. Když nás to omrzí, (a dobrý je, že když dáte dětem prostor, tak ono se jim to vážne omrzí), nástěnku sundáme a předěláme.
Zpíváme si k tomu písničku z reklamy na tuňák, protože to je doba, kdy reklamama žiju a pořád a pořád z nich zpívám a cituji.
,,Voules vous paté avec moi?“ zpívám Radunkon a řehtám se.
Z naší třídy vyleze Honza. Usměje se na nás. ,,No makáme, makáme!“
Úsměv mu opětuju. ,,Voules vous paté avec moi?“ zazpívám mu. Honza se zasměje. Neobrací oči ani nemá kecy. Jenom se zasměje a jde dál.
Za chvilku po chodbě jde ruštinářka. Začneme se hrozně mračit a zpívat hlubokým hlasem, který považujeme za ruský:,,půsť běgůt něukljůže, pěše chády pa lůžam, a vada pa asfaltu rijekoj…“
Pokusím se vstát, ale spadnu zpátky na zem. Zašpiním přitom celou jednu papírovou šipku svýma černýma rukama.
,,Ale né,“ nadávám a jsem z toho smutná. ,,Raduš, kdyžtak je to na tebe, jo?“ ,,No to určitě,“ směje se a nemůže ani popadnout dech. ,,To si vyčistíš.“ A já to fakt vyčistím.
Docházely nám špendlíky, tak Radunkon zašla za třídní, jestli nám ještě nějaké nedá. Samozřejmě nám poslala celou krabičku. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl i náprstek. Myslela i na mou nešikovnost.
Tak jsem si toho vážila, že jsem všechny obrázky přidělávala na nástěnku s náprstkem, i když mi to trvalo dvojnásobnou dobu. Radunkon mezitím některé obrázky z nudy přibila na nástěnku i hřebíkem.
,,Já už z toho šibu,“ shrnula naši práci na nástěnce. ,,Ten výkres se tam nevleze.“
,,Co kdybych ho půlku ustřihla?“ navrhuju jí.
,,Tak jo. Stejně je Imbyho,“ odpoví mi. (Imby je náš kamarád, a vůbec, všichni tam byli, byl to vtip).
Sotva zazvonilo, vylezl Imby ze třídy.
A řekl mi jedinou věc.
,,JÁ!!! si dám paté!“

A takhle, mí milí přátelé, vypadá inkluze. Ne integrace, ale inkluze. A byla možná už v roce 2007.

S Radunkon jsme společně jezdily na různé akce. Naše škola měla družbu s jinou polskou školou. Radunkon nás uměla dostat všude. Viz hovor Radunkon a naší ředitelky:
,,Paní ředitelko, kdy pojedeme zase do Polska?“
,,Příští měsíc bude nějaká akce.“
,,Jé, mohly bychom se zase s Natálií účastnit?“
,,To je akce, která je spíš jenom pro nás a polské učitele.“
,,To nevadí, já mám polské učitele moc ráda!“
Na to nemůžete nic říct. Ale vyprskla jsem smíchy ještě i teď, po těch x letech.

,,Já bych chtěla žít ve Francii. Tam jsou kultivovaní lidi, ne jako tady,“ říkala jednou moje spolužačka.
,,Ale no tak, neříkej, že tady nejsou žádní kultivovaní lidi,“ zamračila se na ni učitelka.
Přihlásila jsem se, abych mohla přispět do debaty.
,,Třeba já ne. Já jsem třeba strašné prase.“

Milovala jsem hlavně hodiny s Mínou, ta byla skvělá. Jednou o přestávce přišla Verča s kýblem vody a jen tak nás s Radunkon polila. Imby stál kousek opodál a trochu vody na něj káplo. Ze mě a z Radky voda vysloveně tekla proudem, měly jsme mokrou celou hlavu, všechno, jen jsme seděly vzadu a modlily se, aby Mína nic neviděla. Smály jsme se jako divé.
Mína přišla a …
,,Jirko?! Imby, tak jsi normální! Co děláš, vždyť jsi celý mokrý, co to máš s tou rukou, proč jsi celý od vody?! Kdo je předseda třídy? No pojď se podívat, Natálie, na Jirku, jestli je to normální…“
Tak jsem šla. A za mnou šla řeka.
A Jirka hýkal smíchy jako divý.

Chtěla bych toho napsat mnohem, mnohem víc, ale myslím si, že by bylo dobré si nechat zase něco pro příště…

Na úplný závěr – moje nejlepší kamarádka Radunkon se mnou jednou sepsala seznam 40 bodů, jak být více jako já. Jasně, je to dětské, je to hloupé…ale když vidím autisty ve věku 14 let, sebepoškozující se, nadávající na sebe, je mi úzko. A proč?
Protože vím, že to tak být nemusí. Krásné je, jak se ve svých čtrnácti ani za jeden bod nestydím, naopak je mám sepsané s určitou hrdostí. Protože já byla takováhle.