Lepená koláž, vepředu obličej kreslený tužkou, za ním řada křičících, nešťastných červených obličejů. Vše doplněno lepeným mačkaným papírem.

Jak redukovat meltdowny u těch, které milujete – část 1

Našla jsem na http://lysikan.tumblr.com/post/87329680045/meltdowns-reduce-them-in-the-ones-you-love užitečný soubor článků od autistického člověka, které vám sem sloučím do dvou článků, a přeložím.
Část druhou naleznete zde: https://zrzi.cz/?p=8

1. Přestaňte křičet (řvát).
Křik nezastaví meltdown u autistického dítěte. Zvýší naopak hladiny stresu a stejně tak se zvýší pravděpodobnost meltdownu v budoucnosti. Dítě se vás bude bát, což znehodnotí vše, co mu v budoucnosti řeknete, protože se bude bát jakkoliv reagovat, abyste zase nekřičeli. Křik je může až „zamrazit“, budou mlčet a prožívat shutdown, uzavření, kdy nezpracovávají žádné vnější vjemy. To může být nebezpečné, protože je můžete potřebovat např. dostat ze silnice.
Pro lidi s autismem není křik projevem radosti a když vás uslyší řvát, první, co si pomyslí, nebude „jé, někdo dal gól“, ale „au, to bolí!“. (Jasně, existují autisté, kteří nereagují na křik zrovna takto – jste si ale jisti, že je to zrovna ten váš?) „To bolí“ je typ odpovědi, který vede k „tomu se musím vyhnout“ v budoucnosti, a váš milovaný se vám o krok vzdálí.
Nekřičte na ně, nekřičte vůbec kdekoliv, kde to mohou slyšet, přestaňte řvát.

2. Přestaňte kritizovat.(ponižovat, urážet, zesměšňovat, přezírat, pomlouvat)
Konstruktivní kritika existuje. Je velmi nepravděpodobné, že to, co děláte vy, je konstruktivní kritika, a ještě nepravděpodobnější je, že ji tak chápe váš známý autista. Je to psychické týrání. Pořád jsme pak velmi obezřetní a snažíme se být co nejperfektnější, abychom to nemuseli zažívat znovu. Má to přesně opačný účinek – když jsme ve stresu, nedokážeme věci dělat tak správně, nebo zvládat další potíže v životě, takže se zhroutíme do meltdownu mnohem snáz, častěji, a zvládneme toho méně.
I ti z nás, kteří nerozumí řeči těla nebo řeči obecně, dokážou „cítit“ bolest z neustálého urážení a zneužívání, z tlaku typu „dělej to správně“, z nezamýšlené způsobené bolesti, kdy cítíme, že jsme „pokažení“.
Když si povzdechnete, protočíte oči, a zamumláte si nějaké poznámky jen tak do vzduchu, přímo před náma, my to cítíme. Když nás přímo ponížíte, protože „vypadáme hloupě“, když chodíme po špičkách a máme radost, nejenom, že nám ji všechnu vezmete, ale ještě přidáte stres. Až budeme mít příště radost, tak se budeme zase bát, že uděláme něco špatně, což povede snáz k meltdownu.
Když budete vyprávět svým kamarádům na veřejnosti, jak jsme příšerní, protože jsme měli malou nehodu, CÍTÍME se hrozně. Ne kvůli té nehodě, ale kvůli nerespektování, které po nás takhle pohazujete.  Ta lítost na tváři vašeho kamaráda dělá  hodně. Musíme se snažit, aby se to už nikdy nestalo. Bojíme se toho tak, že máme až zase meltdown.
Když nám bude neustále opakováno, jak nám věci nejdou, ničeho se nedocílí. Povzdechy, kyselé obličeje, protivná gesta rukama, nic z toho nemá pozitivní dopad, a MY, i když si třeba myslíte, že nejsme schopni chápat řeč a vnímat, to vidíme.
Nemyslete si, že když nás ponížíte a příště už to neuděláme, že to funguje. Jenom nás to vyslalo na cestu meltdownů a to horší teprve přijde.
Přestaňte kritizovat.

3. Rutiny – požehnání a prokletí
Změna je ďábelská. Většina autistů používá rutinu, aby se vyrovnala s mnohými rozhodnutími, které jsou pro nás složité. Ráno vstát, jít přímo do koupelny, udělat věci ve stejném pořadí každý den. Uklidňuje to. Jedna z cest, jak se vyhnout meltdownům, je si vytvořit rutiny pro „před“ a „po“ všem nekontrolovatelném v životě.
Třeba nákup potravin byla pro mě dlouho nutnost a musela jsem s sebou nosit dítě. Tak jsme si hráli, než jsme šli dovnitř, běhali jsme jako děti a bláznili jsme. Celý obchod jsme měli zmapovaný, seznam napsaný a prozkoumané uličky, věděla jsem, kde co je. Třicet minut na nákup potravin na celý týden a byli jsme ve stresu. Další zastávkou byl mléčný bar pro zmrzlinu. I v zimě. Moje dítě bylo spokojené, jakmile jsme vyjížděli z parkoviště – zmrzlina nebyla důležitá, ta rutina ano.
Když jsme museli věci změnit, hledali jsme nejsnadnější a nejrychlejší cestu, jak se oba přizpůsobíme, a cíleně jsme vytvářeli nové rutiny kolem běžných a příjemných věcí.
NICMÉNĚ rutiny mohou být i příšernost, která vyvolává meltdowny. Narušit rutinu je horší než změna. Je vzácné, když se z toho nevyklube meltdown sám o sobě, at už nálada předtím byla jakákoliv.
Tato dichotomie není složitá. Prostě je nutné se ujistit, že rutiny jsou zakotveny v životě tak přirozeně, jak to jen jde. Nedělejte si rutinu z TV pořadu. Ty se pořád ruší a mění se jim vysílací čas. Snažte se dělat něco jiného před a po každé epizodě, ať se vyhnete ritualizování pořadu. Jeden den hrejte hru, příště třeba čtěte.
To nás vede k tomu, proč říkám „většinou to není složité“. Někdy se rutina vytvoří omylem. Je přirozené jíst večeři v jeden čas, pak dělat věci do školy, pak televize, neo něco podobného. Je dobré mít rozvrh, který se může změnit v rutinu. Ale je to taky špatná věc, pokud si nejste jistí, že ho nemůžete udržet vždy.
Musíte být pořád nad věcí. Stávají se věci rutinou? Je to dobrá rutina, která uklidňuje, nebo špatná, která se možná pokazí?
Rutiny jsou pro nás velmi důležité. Každá úspěšná rutina dává pocit, že svět dává aspoň trochu smysl. Narušit je znamená zničit pocit bezpečí, dělejte to pouze jako poslední možnost, i když musíte jíst zmrzlinu uprostřed vánice.

4. Je to nutné? Protože jestli ne…

Čtu spoustu příspěvků maminek dětí s autismem, které píšou, jak je složité nechat své děti ostříhat. Nadávají, kolik se toho zničilo, zmiňují křik, řvaní, pláč.
Kvůli stříhání vlasů.
Pokud vaše dítě není v armádě, je úplně jedno, jaké má vlasy. Nejsou pak „zdravější“, neexistuje zdravotní důvod, proč by si měl někdo nechat stříhat vlasy. Vlasy samy vypadávají a zase rostou. Účesy jsou jenom záležitostí módy, kosmetickou změnou.
Copak byste nechali své dítě vyvádět třeba kvůli barvě oblečení?
No, i když to byla rétorická, už jsem to zažila taky. Její syn chtěl nosit růžovou a ona říkala, panebože, V MÉM DOMĚ nebude žádný gay. Pětiletému dítěti. Holky můžou nosit modrou, kluci růžovou, a ani kvůli jednomu nemusí vznikat meltdowny.
Meltdowny bolí a mohou způsobit permanentní poškození. Stojí za to riskovat ztrátu paměti vašeho dítěte, PTSD, bolesti hlavy, migrény, protože vám se líbí klasický pánský účes, který není delší než na ramena?
Nikdy v životě jsem se nenechala stříhat. Protože když to máma poprvé zkoušela, tak jsem měla meltdown. Podruhé, když se o to pokoušela, tak jsem měla meltdown. Nechala toho. Protože mě má ráda. Teď má taky ráda moje dlouhé a krásné vlasy.
Existují jiné způsoby, jak se starat o vlasy, aniž byste je stříhali. Existují copy, které zabraňují tomu, aby vám padaly vlasy do očí, navíc si je při meltdownu nevytrháte, a když si za ně taháte, bolí to méně.
Toto byl příspěvek hlavně o účesech, protože to je zrovna věc naprosto nepotřebná a spoustu autistů má kvůli ní meltdowny, přesto na ní mnoho lidí trvá. Tento princip lze však aplikovat na vše, co chcete po vašem autistovi. Je to nutné? Musí jíst, ale musí jíst zrovna toto? I když je to vaše oblíbené jídlo, jim chutnat nemusí. Přestaňte jim tím ubližovat. Musíte je s sebou brát do obchodu? Většinou ne, jen někdy ano. Když jo, hledejte způsoby, jak se s tím vyrovnat, dřív, než někam jdete.
Musí si hrát s ostatními dětmi? Jen, když oni sami chtějí. Tlačit na ně je špatné a udělá to pravý opak – spojí si ostatní děti s meltdowny, děti se více bojí a zvýší se šance dalšího meltdownu.
Je to nutné?