Digitální malba Zrzavé holky, která stojí u zastávky a u stěny, na které je nasprejováno grafitti.

Neverbální myšlenky

Našla jsem a přeložila další moc hezký článek Lissy Lysikan.

Nevím, co říkáte, ale slyším tón vašeho hlasu. Nevím, co znamená výraz na vaší tváři, ale cítím jej. Nevím, co znamenají povzdechy, ale cítím je.

Tenze ve vašem těle, když mi držíte ruce, abych s nimi nemohla mávat, mě děsí. Jak se vám zlomí hlas, když křičíte něco, co má být určené mně, mě děsí.

Podráždění ve vašem hlase, když mluvíte po telefonu a vidíte, že jsem se potřetí ráno počůrala, mě rozesmutní.

Nevím, co tyto věci znamenají. Ale cítím je někde v sobě. V místě, které už tak má dost pocitů a žádné další nepotřebuje.

Spousta pocitů se musí nějak vyventilovat.

Neodmítám používat slova. Já je prostě nemám. Můj mozek chutná zmrzlinu, cítí zmrzlinu, voní mu zmrzlina, vidí zmrzlinu. Můj mozek neslyší slovo “zmrzlina”. Nevidí ty písmenka pro slovo “zmrzlina”. Neví, jaké zvuky má udělat. Prostě zmrzlinu prožívá. Takže nani budu ukazovat. Pokusím se vás dotáhnout k té velké bílé krabici v kuchyni, kde zmrzlina žije. Neodmítejte mé táhnutí a nenuťte mě za každou cenu to říct. Já nemám ve svém světě slova.

Je dost času na to slova vystavět, nemusí to být všechno hned. 

Možná je nikdy nebudu schopná formulovat. Existují však i jiné způsoby, jak tvořit slova nebo vyjádřit své potřeby, pokud budete dávat pozor. Můžu kreslit. Ukazovat. Skákat. Smát se. Plakat. To vše má význam.

Vím, že je to pro vás frustrující. Představte si ale, jaké je to pro mě, když se snažím komunikovat a vy to ignorujete, protože to nedělám tak, jak je to obecně považováno za správné. Nebo ještě hůř, potrestejte mě za to, že to nedělám správně. Nezáleží na tom, že vám to jako trest nepřijde, na mě to má stejný efekt.

Bolí to.