Na obrázku je figura zrzavé holky v Albert Dock v Liverpoolu, je všude šedo a sníh.

Plánování a mind games

Mám za to, že rigidní plánování a šílená strukturace se u autistů vyskytuje jenom v případech, že jejich svět není v něčem v pořádku. Že je třeba doma tlačí do drobností, které se jim nelíbí, a oni jsou z toho nervozní, tak si potřebují získat kontrolu jinde. Nebo třeba vše vypadá v pohodě, ale necítí se pochopení, tak lpí na rutině, aby byla přijatá alespoň část jejich identity. Nebo se někdy zdá, že nadšeně následují všechny příkazy – protože pro verbální autisty je to snadný způsob, jak interagovat se světem – ale zároveň to není něco, co by se jim líbilo a nedokáží správně popsat své emoce, tak prostě někdy naprosto nečekaně „vybuchnou“ a mají meltdown.

Můj vztah k času je podobný. Čím víc nejistě se cítím, tím víc plánuju. V pozadí je úzkost. Potřebuju vědět všechno dopředu. Potřebuju znát detaily k tomu, jak co bude probíhat. Ale to jen proto, že se necítím bezpečně. Chodím se dívat na místa do školy, kde budou zkoušky, abych se na to psychicky připravila. Protože jsem tam ještě žádné zkoušky neměla.

Ale není to proto, že bych měla tohle plánování RÁDA.

Někteří autisti si zase rádi vytvoří rámcovou strukturu, kterou ale nemusí dodržovat. Znám někoho, kdo si nejradši každé ráno řekne, co bude přesně dělat, a je rád, že tenhle rámec v hlavě má. Chyba, kterou se mnozí lidé dopouští, je, že na tomto rámci pevně trvají, i když se třeba nabídnou autistovi jiné, pro něj i příjemnější možnosti. Alternace je možná, i když to možná bude znít šíleně. Za určitých podmínek a v určitých případech.

Zkuste mě dát do prostředí, které znám a v kterém jsem šťastná. Budu nejspontánnější člověk na světě.

Po dvou týdnech se mi vrátil z Ameriky. Ještě dva dny předtím jsem s jeho spolubydlícím chystala tajně stromeček a vymýšlela překvapení. Když po noci, kdy nedokázal spát v cizím prostředí v letadle, spal celé odpoledne, objednala jsem nepředvídatelně jídlo. A šla jsem večer na nákup, i když jsem to vůbec neplánovala. Prostě jsou malé drobnosti, které uděláte pro někoho rádi.

Navíc plánování není jenom jednosměrný proces. Je to síť, je to nekonečný prostor možností. Pro mě je plánováním i to, že nevím přesně, jak to bude, ale vím, jaké jsou pevné a neměnné možnosti.

Ale nejdůležitější je, když se s někým můžete cítit bezpečně, a víte, že ať řeknete nebo uděláte cokoliv, tak to nebude problém.

I když řeknete věc, která by druhého urazila a naštvala (většinu mužů by urazilo, kdybych si je dobírala, že jsou gayové, protože pečou koláče a jsou nejmladší a hrajou s mámou scrabble), on jen spráskne ruce a řekne, no, tak máš kluka, co je gay, to je toho, a začneme se nekontrolovatelně smát.

To pak můžete být naprosto sami sebou.

Silvestr. Úlomky.

„Bára vařila v konvici vejce a teď celé praskly a konvice je úplně rozbitá a zaprasená.“

„A Bára je v pohodě?“

„Jo, jenom se rozčiluje, že nebudeme mít vajíčka na chlebíčky.“

 

„Já jsem chtěla koupit nějakou zeleninu a pak jsem si řekla, že by to byla škoda. Že radši koupím chlast. A vůbec, nepůjdeme na Staromák a nebudem v televizi úplně řvát sprostá slova? Že bychom jako vlezly do orloje?“

Můj oblíbený moment byl, když Bára neměla skleničky a museli jsme pít šampaňské z misek jako psi. K tomu jsme si vykali. A někdo zahodil asi deseticentimetrový kus vysočiny za vánoční stromeček k Báře do rohu pokoje.

„To je retro pomazánka.“

„To je jako ze sedmdesátých let, proto je tak plesnivá.“

„Báro, nechtěla bys tarif Evropa?“
„Pro jakou Evropu?“

„Tu naši.“

Šimon:”Já jsem sem pozval ještě tři kolegy z práce.“

 Bára:”Jak se jmenujou?”

Šimon:”Ten první se jmenuje Fruity…”

Bára:”To není jméno.“

Šimon:”A tak jdi do háje.“

Týna si vylila na kalhoty víno a pak si je roztrhla. Bára se rozhodla utratit celou výplatu za hry.

A pak přišla ta totální šílenost, kdy jsme vyběhli všichni ven, zazvonili na všechny zvonky, přáli všem lidem, co šli kolem, pili a slavili a řvali a dělali běsnivé rituály.

Pak už se Týna jenom válela v chlebíčcích.

Dělám věci „jinak“, i když neplánuju. Svým jemným popostrkováním dávám ostatním rámec a vždycky je donutím něco dělat.

Získala jsem určitou jistotu v tom, že ať udělám cokoliv špatně, at řeknu kdekoliv cokoliv špatně, svět se nezboří. Svět bude pořád stejný, aspoň ten můj. „Mí“ lidi mě budou mít pořád stejně rádi. A ve finále se stejně můžu spolehnout jenom sama na sebe a já se budu mít pořád stejně ráda. Když někdo dělá něco, co se mi nelíbí, tak si řeknu už jen tolik, že mě to vlastně tolik neovlivňuje a že si můžu jít, kam chci. Že zůstávat v tom „špatném vlivu“ je moje volba, můj problém, takže si na to nemůžu stěžovat.

A my bojujeme. Bojujeme jako psi. Nehádáme se, nikdy. To bych se musela hádat sama se sebou. Udělali jsme si malou, soukromou buňku proti celému světu. Jen my dva. Jednou mi někdo, koho jsem měla ráda, řekl, že by se mnou nechodil, kdybych neměla třeba nohu.

„Já bych s tebou chodil, i kdybys neměla vůbec nic. I kdybys měla pět set kilo.“ A říká to humorně, ale já vím, že to myslí doopravdy. My nehrajeme žádný mind games. Kdybyste viděli naši komunikaci, tak byste nevěřili, že může být tak čistá. Když vyjdu ven z bytu a hýkám a dělám, že strašně brečím, protože je venku zima a sníh, a on zoufale tyčí ruce k nebi a zanadává si. Tak je nám dobře. Nedusíme to v sobě, vyřveme se a ještě nám to ve finále přijde vtipné.

Uvolňujeme ze sebe napětí. Kdybyste s námi byli v kuchyni, viděli byste asi největší stimming. Trávíme spolu každý večer, potom, co se musíme oba rvát se svými světy. Vždycky to ze sebe vyventilujeme hned na začátku, řekneme si, co se stalo. Snažíme se ale najít i nějaký dobrý moment. Mám ráda, když mě za den něco pobaví, úplně se těším, až mu to večer řeknu. Ale potom, protože jsme emočně vysátí z celého dne, zahazujeme masky do kouta. Obleču si svoje gepardí plyšové kalhoty, které oba milujeme, protože jsou měkké. Kolik holek by se svému klukovi pochlubilo, že má  gepardí plyšové kalhoty, a kolik kluků by z nich bylo nadšených, že vypadáte jako Cheetara z Hromkoček?

Strašně často spolu tancujeme, i když to ani jeden z nás pořádně neumí.

Strašně často se spolu oba „rozjívíme“.

Kolik jiných mužů by vám nedovolilo jim pomoct s úklidem a pečením?

Kolik jiných mužů by vám řeklo, že Totoro je naprosto nádherný?

Včera jsme spolu byli nakupovat v Bille. Nemá to rád, nemá rád velké pohyby spousty lidí najednou. Hodně jsem chodila nakupovat s Kristiánem. Hodně jsem chodila nakupovat se Zitou. Chápu, že s ním je to jiné v tom, že se snažíme se dostat co nejrychleji pryč, ale proč to říkám:

Spadly mi na zem rajčata a pomačkaly se. Kdokoliv jiný, s kým bych šla, by byl trochu naštvaný, nebo už unavený ze mě, že ztrapňuju, určitě bych zažila trochu pasivní agresivity. Musela bych to být já, kdo to nadlehčí a udělá si ze sebe srandu.

On se tomu hrozně smál. A ještě předváděl, že mlátí všechnu ostatní zeleninu.

A když jsme zjistili u pokladny, že zapomněl batoh, takže to nemáme do čeho dát, určitě bych taky zažila nějaké vzdychání nebo nadávky, nebo „ježiš, tak kupme tašku.“

„To je challenge! Tak schválně, jak velké mám ruce!“

Všechno to pobral. Šli jsme jako sněhuláci a celou cestu jsme se smáli.

Strašně moc mě doceňuje, každou prkotinu, kterou udělám. „To je asi to nejlepší, co pro mě kdy kdo udělal!“ „Lepší jídlo jsem několik dnů neměl.“ „Ježiši, to je nejlepší věc na světě.“

A víte, co bylo nejlepší? Když mi řekl, že měl moc rád všechny holky, které kdy měl, a že je má moc rád i dnes, ale že žádná neměla to, co mám já: tu divokou živost, šílenství, nadávky a …

…takovou živelnou spontánnost.

„Copak ty dokážeš vymyslet písničku, co je lepší než Mind Games?“

We’re playing those mind games together
Pushing the barriers planting seeds
Playing the mind guerrilla
Chanting the Mantra peace on earth
We all been playing those mind games forever
Some kinda druid dudes lifting the veil
Doing the mind guerrilla
Some call it magic the search for the grail

Love is the answer and you know that for sure
Love is a flower you got to let it grow

So keep on playing those mind games together
Faith in the future out of the now
You just can’t beat on those mind guerrillas
Absolute elsewhere in the stones of your mind
Yeah we’re playing those mind games forever
Projecting our images in space and in time

Yes is the answer and you know that for sure
Yes is surrender you got to let it go

So keep on playing those mind games together
Doing the ritual dance in the sun
Millions of mind guerrillas
Putting their soul power to the karmic wheel
Keep on playing those mind games forever
Raising the spirit of peace and love
(I want you to make love, not war
I know you’ve heard it before)