Zrzavá holka s jinou vysokou postavou a Totorem čekají na autobusové zastávce ve tmě a v dešti.

Jak poznám, že mi na někom záleží

Zrovna dneska jsem si s někým povídala o tom, jak ostatní poznávají, že nám na někom záleží. Existují lidé, kteří vás bez jakéhokoli přemýšlení hned obejmou – jen proto, že jste se dlouho neviděli. Vlastně se jen znáte a vycházíte spolu dobře, ale ve vaších očích nejste vysloveně kamarádi. Jasně, debata o tom, jak jako autisti nemáme rádi small talk, doteky od lidí, které nepovažujeme za nejbližší, už je ohraná. Dneska bych se spíš chtěla zamyslet nad tím, kdy a proč lidi za ty nejbližší začnu považovat. 

Přemýšlela jsem nad tím dneska celkem dlouho. Kdy já vlastně začnu druhého považovat za někoho, u koho mi nevadí, že na mě sáhne, u koho mi nevadí, že za mnou přijde domů, u koho mi nevadí přespat nebo se s ním sejít večer po práci? Kdy se hranice prolomí a dokážeme se společně přenést

Ptala jsem se Matýska, jak to vidí on: jestli si také myslí, že lidé, kteří vás stopnou v řadě na šunku a valí vám do hlavy spoustu small talku o tom, jak se hraje fotbal a že dneska hrozně prší, to opravdu vidí jako dobrou konverzaci, jako zábavu, jako něco, co vás sblíží. Mě totiž úplně děsí, fakt mě úplně pohlcuje, že existují lidé, kteří toto chápou jako normální konverzaci. Že existují lidi, co odchází z výtahu s pocitem, že si “fakt dobře pokecali”, když se vás zeptali, jaký máte den a zanadávali na komunisty.

Já tomu prostě nechci věřit. Nejde mi tomu věřit.

Já si myslím, že každý má v sobě mnohem víc než hovory o práci. Nebo ne? Jsou opravdu někteří lidi tak plytcí? Podotýkám, že to nemá co dělat s inteligencí nebo vzděláním, protože i nejvzdělanější lidé toto kolikrát dělají, a kolikrát lidé bez vzdělání dokáží říkat ty nejzajímavější a nejhlubší věci.

Proč se nezeptají na to, co se mi dneska v noci zdálo? Stydí se? Nebo je to opravdu nezajímá? Nebo prostě jsou zvyklí nepřemýšlet nad konverzačními tématy a prostě sáhnou po něčem, co už mají osvědčené? A pokud je to tak, nechybí jim to, že se na to nikdy nikoho normálně nezeptají? Mám hlavu plnou otázek.

Uvědomila jsem si, že mně na lidech začne záležet v ten moment, kdy bezpečně cítím, že se mě na takovou otázku nebojí zeptat, a já se nemusím bát zeptat jich. To ovšem znamená jediné – lidé, kteří toto nedokáží, prostě nemůžou být už z principu mými přáteli. Můžu s nimi mít příjemný vztah, nemusím se kolem nich cítit v tenzi a že se musím kontrolovat, ale nikdy to nebudou mí kamarádi. Nepotřebuju kamarády, kteří mi budou říkat, jak je venku.

Jasně, vím, že se na sny nemám ptát pána ve výtahu. Ale to neznamená, že by mě to nezajímalo a že bych se ho na jeho noční můry nezeptala v momentě, kdy bychom šli spolu na, byť třeba pracovní, oběd.

Někdy to vycítíte hned, že s tím člověkem můžete mluvit o čemkoliv. Někdy to trochu trvá. Někdy ty hranice neprolomíte nikdy.

Vycítíte to často tak, že poznáte, že se smějete stejným věcem. Jakmile vás pobaví něco stejného, máte velkou šanci na to, abyste se stali kamarády. Jednou jsme se takto bavili s Midgeym, že lidi se můžou vždycky spojit podle toho, že společně buď něco nenávidí, nebo společně něco milují. Pro mě je to rozhodně ten ujetý humor.

Připomíná mi to, že se vlastně v poslední době cítím hrozně dobře v práci. Asi jsem si nikdy nepředstavovala, že budu pracovat s lidma, na kterých mi záleží. Že tam budu mít svůj klid, respekt a prostor. Nedávno běžel v telce nějaký pořad o zaměstnávání s autismem, a já se jenom smála, proč se nezeptají Jirky, ten by jim řekl, jak se to má dělat.

Bohužel, i v práci je to pro mě o tom, jestli mi na tom, co dělám, a mých kolezích, záleží. Nebo snad bohudík, protože přece jenom dělám v nezisku. V únoru spadl můj vedoucí z lezecké stěny a roztříštil si páteř a zůstal na půl roku doma. Musíte si uvědomit, jaký já jsem člověk – analytický, systematický, radši si vše stokrát proplánuju, než se do něčeho vrhnu po hlavě. Nejsem tolik dynamická, myslela jsem si, že sice dokážu zkoordinovat perfektně sama sebe, ale ostatní ne. A najednou jsem byla postavená před to, že si mám vzít celý úvazek a částečně se, na nějakou dobu, zhostit některých jeho povinností.

A jen a jen proto, že mi na tom, co dělám, tolik záleží, a jen proto, že mi tolik záleží na mých kolezích a našich dobrovolnících, jsem se z toho nezhroutila, ba naopak 🙂