Malba ze dvou výkresů slepených dohromady - hora ze spousty malých kamínků, na které roste vrba, pod ní roste pampeliška a v dáli se skví malé město.

Výtvarný kroužek

Dneska mám takový trochu nostalgický den.

A víte co, pusťte si rovnou k tomu tuhle písničku:

Nikdy jsem nechodila moc na kroužky. Jako malá jsem chodila na keramiku i s mamkou, to bylo fajn, ale že bych někam chodila, protože by mě to hrozně bavilo a chtěla se zapojovat s dětma, to ne. Sporty u mě nepřipadaly v úvahu, a nepotkala jsem nikoho, kdo by mě tak oslovil svým přístupem k umění. Většinou to bylo jen školácké tvoření, nebo šikovné ruce, které opravdu nemám, nikdo k tvorbě nepřistupoval tak rázně, barevně, experimentálně jako já.
Když jsem začala chodit na gympl, bylo to, jako by se mi zhroutil celý svět, který jsem znala.
Ve třídě nás místo patnácti bylo třicet. Byla stejně velká, jako ta na základce, ale bylo tam mnohem víc hluku. Všichni se spolu už trochu znali nebo se prostě začali kamarádit. Mně to nešlo. Chodila jsem v barevném oblečení, protože se mi to líbilo, ale mým spolužákům ne. Měli ze mě legraci. Chodila jsem domů unavená a zničená.
Pak jsme měli první výtvarku.
Paní učitelka byla už v důchodových letech, žádná typická ženská, spíše muž, rázné rysy, chodila pozdě, byla celá zmatená. Řekla nám, ať malujem, a že ona se rozhodne, koho si u sebe ve výtvarce nechá.
Nechala nás namalovat smutek a pláč. A já to až trochu přehnala, řekla mi, ať uberu na expresivitě, zjemním toto a toto, ale že si mě u sebe určitě nechá. A já koukala. Fakt jsem zírala, jaké konkrétní, přesné rady mi dala, udělala pár tahů a můj obrázek byl o sto procent lepší.
A pak to začalo. Učila nás dějiny umění, ale i výtvarku. Nebyl to žádný typický výtvarkářský přístup ze střední nebo základní školy, kdepak, dělali jsme uplně neuvěřitelné techniky, mohli jsme poslouchat hudbu, u každého našla, co mu jde, třeba Honzovi šla dobře grafika, tak ho nechala celý rok dělat grafiky, aby v tom byl opravdu dobrý a pořádně se to naučil…
A pak nám založila výtvarný kroužek.
Chodilo nás tam jen pár. Každý jsme měli stojan, nekonečnou spoustu barev všech druhů k dispozici, což jsme teda měli i v hodinách, ale jako plus se nám věnovala o to víc a začali jsme kreslit různé věci na soutěže…
Já našla útočiště. To bylo úplně to nejlepší, co mi mohla dát. Najednou jsem trochu zapadala. Když jsem začala chodit po škole špinavá od barev a rozcuchaná, tak to nevadilo, protože umělci jsou přece trošku cáklí. Když jsem vyhrála dvakrát po sobě celoevropskou výtvarnou soutěž pořádanou Osvětimí, tak mě už mezi sebe spolužáci brali. Protože umělci jsou přece zajímaví bohémové, ne. (Sice žádný bohém nejsem, ale dva roky jsem to dokázala celkem úspěšně hrát.)
Paní učitelka měla jít už dávno do důchodu, ale nešla. Rozhodla se, že tam zůstane, dokud naše skupinka neodmaturuje z výtvarky a dějin umění, což bylo to nejlepší, co mohla udělat.
Ono totiž nejenom, že byla naprostá špička ve svém oboru(učitelství výtvarky, a ano, má obrovské jméno i tady u nás, pořádá vlastní výstavy, jen se bohužel už odstěhovala), nejenom, že byla na své léta neskutečně moderní a malovala šílené barevné věci, ,,my máme chlapskou ruku“, mi vždycky říkala, nejenom, že třeba ve svých skoro sedmdesáti letech dělala sprejerství, ona byla i výborná kamarádka.
Kolik hodin jsem s ní prostála ve výtvarce u lisu a kolik hodin jsme nadávaly na některé učitele!
Kolik hodin jsme probíraly důležité věci! Nikdy se neptala, jak se mám, nebo co nového, co doma, vždycky jsme řešily jen fakt důležité věci. Kolikrát mě osvobodila z děsného tělocviku, kde se mi učitel posmíval, jak jsem neschopná, spolužáci mě nebrali do týmu, ale ona vždycky udělala, že musíme ,,malovat něco na tu a tu soutěž a máme už málo času, mohla by Natálie prosím odejít z tělocviku?“ A protože jsem měla výsledky, tak to šlo.
Přála bych uplně každému člověku, který má problémy se socializací a kterého unavuje hluk a spousta lidí, a který rád tvoří, aby měl někoho, kdo mu dokáže vytvořit takové prostředí, jako mně paní učitelka. Každému bych přála člověka, který nekritizuje ničí tvorbu, ale je schopen i u šestnáctiletého dítěte poznat, že bude dobrý na to a na to, a v tom ho silně podporovat a rozvíjet.
Dneska jsem našla jen starý črt z gymplu z tohoto kroužku výtvarky. Podle výše poslané písničky. Synestezie u nás ve výtvarce byla totiž hlavním, klíčovým nástrojem k tvorbě.
Musela jsem ho dokončit. Mé šestnáctileté já se spojilo s tím 21letým.

A pro ty, co by rádi věděli víc, o koho jde…