Ahoj, dneska jsem našla pěkný článek na stránce http://www.feministtimes.com/not-into-trains-gender-bias-aspergers-syndrome/. Překládám :-))

Když lidem řeknu, že mám Aspergerův syndrom, reagujou různě. Z toho slabšího soudku je třeba odpověď ,,ale vždyť vypadáš v pohodě“ a ,,jasně, nejsem doktor, ale nemyslím si, že máš AS.“ To říkají i lidé, kteří by se v tom orientovat měli – lidé, kteří se mnohdy poruchami autistického spektra i zabývají.

Ale asi to není tak úplně překvapivé, když si uvědomíme, že téměř všechno zkoumání, literatura a diagnostická kritéria se vyvinula z jednoho bodu, z roku 1940, kdy Hans Asperger identifikoval tuto poruchu při studování skupinek sestávajících výhradně z mladých chlapců. Všiml si, že tyto děti, ač vysokofunkční, měly problémy se společenskou komunikací a vykazovaly známky opakujícího se chování.

Většina lidí si pořád představuje ten stereotyp, který pořád přiživují média – Sheldona Coopera, Rainmana nebo Roye Croppera.

Můj syn dostal diagnozu v sedmi letech; moc rád řadil vláčky do řad a vykřikoval šílené vědomosti. Ale při diagnostice jsem zjistila, že AS nemá jen jednu velikost. Můj syn má dobrý oční kontakt, má skvělý smysl pro humor a je velmi láskyplný, hodný a citlivý. Až když jsem se dostala k informaci o ženách na autistickém spektru, tak mi to došlo: AS může vypadat i úplně jinak, než je nám předkládáno. A já ho mám taky.

Psycholog Tony Attwood píše:Ženy a dívky, které mají AS, jsou jiné. Ne v jejich základní charakteristice, spíš jde o jejich vlastní reakci na jejich jinakost. Mají specifické strategie, které jim pomáhají se vyrovnávat a sžívat s prostředím. Maskují jimi své zmatení a dokážou dosáhnout umělého sociálního úspěchu tím, jak všechny napodobují.

Spousta žen s AS vypadá, že nemá žádné problémy. Tyto dívky, možná taky proto, že mají často vyšší než průměrné IQ, používají intelekt, aby zjistily, jak reagovat v sociálních situacích, spíš než že by to bylo přirozené.

Problémem je, že to není přirozené. Konverzace s kamarádem je často doprovázena jejím vnitřním monologem:,,dělám dost oční kontakt? Nezapomen se zeptat i na něco o něm. Kývej a směj se a v správný čas.“ To je vysloveně vyčerpávající.

O AS se moc nevědělo, když jsem byla dítě, a zajímalo by mě, jestli by mi nějak pomohla diagnoza už tehdy. Měla jsem štěstí, že jsem měla hodně kamarádek na střední, mezi nimiž jsem se mohla schovat. Ale když dvě mé nejlepší kamarádky odjely na jinou školu a já se s jednou další pohádala, z důvodů, které jsem pořádně pochopila až spoustu let poté, jsem se ocitla na kraji oné skupiny a začala se cítit pořád distancovanější.

Všichni kolem mě emočně a sociálně rostli, ale já nechápala důvody pro společenskou konverzaci nebo nechápala, proč se o některých věcech lidi baví. Nevěděla jsem, jak se toho účastnit. Hodně jsem se kvůli tomu trápila. Byla jsem deprimovaná, úzkostná, hodněkrát jsem i usnula v hodině a odcházela ze školy v slzách. Čas šel dál a já se snažila si udělat přátele, pomoci sama sobě, měla jsem dokonce bulimii a sebevražedné myšlenky.

Hodně žen by mohlo vyprávět podobné věci. Je důležité, aby si holky uvědomily, proč jsou jiné než ostatní – není to žádný defekt a není to jejich chyba. Až teď zjišťujeme, kolik žen a dívek žije bez diagnozy a pořád prolítávají sítem, přestože se o autismu dnes ví už mnohem víc.

To proto, že spoustu mýtů o AS je pořád bráno jako fakty. Viděla jsem semináře, kde se dával důraz třeba na nemoderní teorii, že AS je forma extrémně mužského mozku, to je termín, který vymyslel profesor Simon Baron-Cohen.

Často taky slýchávám, že lidé s AS nemají empatii. To se nedá aplikovat ani na všechny muže s AS, natož na všechny ženy s AS. Spoustu žen s AS vykonává povolání třeba sestřiček nebo učí, a ukazuje se v nových výzkumech, že lidé s AS mají větší zájem o lidi, kteří jsou ve stresu, než NT!

Přestože věda dělá pokroky v chápání AS, bude trvat roky, než se naše názory a pohled na věc změní. Co můžeme dělat mezitím? Mluvit o ženách s AS tak moc, co to jen půjde, a doufat, že co nejméne malých holek bude muset projít budoucností špatného mentálního zdraví a zbytečného trápení.