Malba vytvořená pálením svíčky u výkresu - velká můra na červeném papíře.

22 lidí odpovídá, jaké je pro ně žít s autismem

Bezva článek! Díky, stránko! : http://themighty.com

1. “Někdy je to bezva, někdy zase ne. Trvá mi dýl, než se některé věci naučím, třeba řídit. A najít si práci, to je noční můra. Koníčky si fakt užíváte, protože se na ně dokážete hrozně moc soustředit. Problémem je prostě najít si místo ve světě, který vám nepřijde tak úplně…pro vás. Může to být hodně drsné, ale já se držím, dokud si mezi lidmi nenajdu nějaké pro mě vhodné místo.

2. “Nejlepší způsob, jak bych to popsal, je, že váš mozek má jiný operační systém než mozky ostatních. Tvůj mozek se chce soustředit na určitý předmět a zabývat se jím donekonečna. Vše je rozdělené na fragmenty a vy pořád vidíte jenom detaily, ne celý obecný obraz. 
 
3. “Skvělé je, že dokážu přemýšlet vizuálně, a myslím si, že jen díky tomu jsem dostala práci, kterou mám. Dokážu vyřešit spoustu problémů během pár sekund a ostatní na ně potřebují hodně času nebo pomoci. Mám koníčky, které mě baví, a mám na ně čas. Špatnou stránkou je to, že mám úzkosti, když jsem ve společnosti, nerada jsem v místnosti s více než desíti lidmi a nemám moc kamarádů, a s těma, které mám, se tolik nevídám, protože jsem nervózní vůbec nějaký kontakt začínat.

4. “Pro lidi v práci jsem ten chlápek, co buď ví všechno, nebo je mu všechno jedno. Když na něčem makám, můžete stát vedle mě, řvát mé jméno a já vás neuslyším. Na druhou stranu, když pracuju vepředu obchodu, v kterém dělám, vidím a slyším úplně všechno.
 
5. “Není to o tom, že by mi chyběly sociální schopnosti, které ostatní mají. Já jsem se je prostě jenom musel vědomě naučit a musím na ně pořád myslet, zatímco ostatní toto zvládají bez přemýšlení. Proto se snadno v společenských situacích přehltím a není snadné udržet myšlenku, když máte v hlavě pořád to, co ostatní lidé přechází téměř bez povšimnutí. 

6. “Pro mě je to normální věc. Akorát nemám moc kamarádů. Mimo rodiny jsem od začátku prázdnin nemluvil s nikým jiným. Někdy jsem tak moc empatický, že ani nejím, protože je mi líto jídla. Když se na mě někdo naštve, myslím si, že mě nesnáší, a vyhýbám se tomu člověku i měsíce. 
 
7. “Pořád cítíte, co vnímají všechny vaše smysly. Vždycky poznám, jestli je klimatizace zapnutá nebo vypnutá. Nemůžu se soustředit na televizi, pokud si někdo v místnosti povídá, protože se mi oboje míchá a poslouchám všechno. 

8. “Jsem muž s AS a nejtěžší je pro mě sociální interakce. Můj hlavní problém je prostě small talk. Otázky jako ,,co studuješ“ a ,,kolik máš sourozenců?“ mě hrozně nudí. Chápu, proč se na to lidi ptají. Jenom mi vadí, že si nemůžu s nikým opravdu popovídat, aniž bychom si museli povídat o takových blbostech. 
9. “Úzkost může být šílená a velice silná. Jsou dny, kdy odmítám vyjít z domu, protože mě ničí myšlenka, že bych vůbec musela promluvit s lidma. Neustále přemýšlíme nad každou kravinou a drobností, kterou uděláme a řekneme, což může být velmi vyčerpávající. 

10. “Představ  si, že jsi v obchodě, kde se prodávají televize, a je jich na zdi asi dvacet. Na každé je jiný kanál i se zvukem. Stoupni si tam a snaž se poslouchat jenom jeden jediný.
11. “Ve zkratce: je to, jako kdybys byl vytvořen pro jiný svět a jiná pravidla, ale z nějakého důvodu jsi skončil tady. Nic ve světě ti nedává smysl. Lidi říkají a dělají divné věci, ptají se tě na divné věci a uráží se kvůli věcem, které ti přijdou naprosto normální. Pak se časem většinu pravidel naučíš, ale musíš si je pořád připomínat. 
12. “Hodně předstírám. Naučila jsem se chovat společensky, napodobuju chování lidí a pamatuju si, jak mluví. Někdy to působí v konverzaci divně, ale během všech let jsem se prostě zlepšila a umím i jemnější nápodobu.  
13. “Já tolik lidí omylem naštvu, a je tak těžké je přesvědčit, že jsem se nechtěl chovat jako blbec, už asi posté. Vždycky si zapamatuju, co byl problém, ale stejně se za chvilku objeví zase něco nového.
15. “Mám neskutečně bohatou představivost a můžu utéct do svého světa, kdykoliv chci. Taky mě bolí hlava, když jsem dlouho mezi lidma. 

16. “Je mi třicet a pořád bydlím doma. Nikdy jsem se neostěhoval a asi ještě nějakou dobu neodstěhuju. 30 mi je tak možná fyzicky, jinak jsem dost jako dítě. Společensky se cítím tak na deset, emočně tak stejně a mentálně tak na třináct. Líp si rozumím s teenagery a dětmi. Ne že bych nedokázal vyjít s dospělým člověkem, spíš si s ním nemám co říct.

20. “Rozhodnutí založená na emocích mi nepřipadají moc důležitá. Věřím, že na každý problém existuje racionální a logické řešení a lidé, kteří se řídí emocemi, by měli popřemýšlet, jestli je to opravdu to pravé.. Mně mé přemýšlení pomáhá v mém oboru (počítače), ale moc ne u mé holky, která není na spektru. 
21. “¨Mám diagnostikovanou poruchu autistického spektra, a není to tak složité a hrozné. Jasně, musela jsem se naučit věci, které vám připadají jednoduché. Ale taky – já nejsem žádný robot bez emocí. Nemám ráda své emoce ani to, jak se kvůli nim chovám, ale rozhodně je nepopírám a mám je.