No jo.

Volný myšlenkový proud.

,,Myslíš, že vím já víc o tobě nebo ty o mně?“
,,Ty o mně, rozhodně,“ říká jeden den Zita. ,,Vždyť já o tobě nevím nic.“
Já o sobě taky ne, z toho si nic nedělej, říkám si sama v hlavě. Ale nahlas se jenom zasměju. ,,Tak si dáme takovou sérii otázek.“

,,Víš, jak Iva říkala, že musí být pozitivní, protože se nemůže ani zabít, jak nehýbe rukama ani nohama, protože by to musel udělat její osobní asistent? A to by byla už pak spoluúčast na trestném činu?“
,,No,“ přisvědčí mi Zita ráno.
,,Tak to není pravda. Mohla by vyhladovět, kdyby chtěla,“ říkám zamyšleně.

Já sama se na obědě cpu zapečenýma bramborama s lilkem. Doma dělám cheesecake a pro Zitu vepřové a knedlíky a nakládanej celer a pivo…
,,Tys něco provedla?“ ptá se překvapeně, když vidí tu véču.
Ne. Ale zítra budeš vařit ty.

Já se to prostě musím naučit říkat. Ne jenom si myslet.

Celé dny se jenom válím a čtu knížky od Murakamiho. Asi je to ještě taková pauzička, než zase nastoupí na scénu Bergson a různá filozofie a obávám se, že i knížky na trénování asertivity.  
Ale sem tam se objevují záblesky.

Třeba když jdeme večer spát a já Zitě seberu polštář. ,,Vrať mi to.“
,,Až řekneš ,,prosímtě, promiň, Natynko.“
,,NATYNO. Vrať mi to.“
,,Až to po mně zopakuješ.“
,,Tak si to sežer.“
Práskne hlavou na postel, jen tak, a dělá, že spí.
,,Tak na.“ vrátím jí to. Ale i tak jsem ušla kus cesty.

Píšu si s Mákem.
,,Potřeboval bych něco udělat na cirkulárce,“ říká mi a je skoro půlnoc.
,,Mohl bys vyřezat sochu mě. Jako mořské panny. Týna ti to navrhne.“
,,Co mi Týna navrhne?“ Blbé kecy, ale já se hrozně moc směju. ,,Cirkulárkou sochu?“
,,No.“
,,Ale to bude hrozně abstraktní jenom jakoby.“

Někdy mám trošku pocit, jako by Mák byl Jája, mluví se mnou oba stejně. Nikdy mi neřeknou ,,vykašli se na to“ nebo ,,o nic nejde“. Díkybohu. Vždycky mi udělaj trošku analytičtější rozbor situace. A oba mě posílají úplně stejně regulérně do hajzlu a já přitom brečím smíchy. Jenom Jája býval teda trošku tvrdší.
Ale mám aspoň trošku pocit, že tohle místo je jakoby no jenom asi jako no trošku zalepené.

A když jsem z něčeho nešťastná nebo smutná, vzpomenu si na tu historku, která Máka dostala až do novin – jak se popral na vlakáči, protože mu ožralý chlap nadával, vrazil ruce do auta, tam bez rozmyslu těma rukama šermoval a máchal….teď sedím v knihovně a mám co dělat, abych se nezačala na celé kolo hystericky smát, když si tu scénu představím..

Můj první kluk dneska prodává kokain.
Ten druhý ani nevim, jestli něco udělal se svým životem, nebo pořád shání po kamarádech prošlá antidepresiva.
A v posledním půlroce jsem zažila vlastně trochu volnej vztah s někým, kdo je vlastně transka.
A všude kolem toho byli ještě další, podivnější, chvilkovější lidi.
Když si to tak po sobě čtu, tak si říkám, že mi přece nemůže být teprv 22.
Ale rozhodně nečekám na to, aby někdo přišel a z toho začarovaného koloběhu mě vysvobodil
Musím to udělat sama.

,,Bleju,“ nadává Zita, když jí o někom vyprávím. ,,Tobě se nikdy nebude líbit nikdo pořádnej.“
,,Díkybohu,“ říkám já a směju se. To by byla děsná nuda, člověk, který vypadá dobře a v dyzajnovejch kancelářích se učí, jak se správně tvářit, vydělává spoustu peněz a je hrozně hodnej a obyčejnej, žejo.
Když jsme spolu seděly ve třídě, zatoulal se tam jednou jeden mladý pán v upnutém triku, velice vysoký a vyhublý, s podlouhlým obličejem a polodlouhými vlasy a Zita velice trefně prohlásila ,,tvůj budoucí manžel.“
Kéžby.(k mojí vlastní škodě, jak pak sama prohlásila.:D)

Bára mi před pár měsíci vyprávěla o terapii tmou a obě jsme se shodly na tom, jak bychom to nedaly.
Ale já bych to dneska klidně dala.
Vlastně v Kronice ptáčka na klíček se o tom hodně píše.
Ježiš, to je tak dobrá knížka.

A čím víc si to všechno srovnávám, tím jasnější a barevnější mám zase sny.
A teď musím na ,,praxi“. To je poprvé v životě, co mám něco, co se tomu aspoň trochu blíží:D