Abych teda byla upřímná. Sedím tady před počítačem, jsem sama v bytě, kocour spí, marně se snažím otevřít pikslu s bonbonky, ale to nejde, protože mám obě ruce levé. Ale hlavně mě vůbec nenapadá, jak zformovat do slov to, co bych sem chtěla napsat. Tak na to půjdu volně, ono se třeba něco vyvrbí.

Často chodím mezi lidi. A ne vždycky se s nimi bavím. Prostě jenom chci být venku, někde, kde jsou lidi, které mám ráda, a pak třeba kopa dalších. Ta kopa dalších mi nijak esenciálně nevadí, ale rozhodně mě nevzrušuje natolik, abych se angažovala v nějakých konverzacích, které budí falešný zájem.

Protože to dělají všichni „neurotypici“, a jak psala Zita,(a které tímto moc děkuji za to, že lidem efektivně vysvětluje, že nejsem smutná ani nepotřebuju pomoct), všem jste reálně někde úplně jinde.

A já nemám čas ztrácet čas.

Prostě chci být někde venku, poslouchat hudbu, slyšet lidi.

Někdy si říkám, že bych si udělala takovou tu cedulku s nápisem Do not touch(and talk and smile at and so and so and so on), jako mají exponáty v muzeu. Jenže lidi jsou samozřejmě pitomci a je mi jasný, že by na mě naopak sahali úplně všichni.

Pozor. Já vůbec nejsem asociální. Jsou lidi, za které bych umřela.

Vás trápí, že jste měl míň holek než průměrný kluk ve vašem věku. Že váš kolega má lepší práci než vy, i když vy víte, že je to idiot. Že si váš soused koupil lepší auto. Že jste včera nebyli pařit, a zrovna jste tam mohli potkat nějaké nové lidi. Že někdo jiný už má barák, i když vy jste ho chtěl mít už ve třiceti. Protože chcete soupeřit, soutěžit, a tak. Autistovi je tohle úplně cizí. Tím se vůbec netrápí. Autistu trápí, že nemá nikoho, koho by zajímaly jeho speciální zájmy. Že nemá nikoho, kdo by pochopil, co ho štve a proč. Že nemá komu ukázat, jak se krásně třpytí barevné odlesky na řece, protože to nikoho nezajímá.

Kdo to má lehčí, kdo to má těžší?  Můžete si cynicky dobírat toho druhého, abyste si sám řekl, že vy na tom vlastně tak špatně nejste. Vozíte se po někom slabším, můžete se vozit po někom neverbálním. „Můj syn si ještě neumí sám dojít na nočník, achjo, mám to ale super život“ je asi typickým příkladem.

Že byste drželi hubu a krok a učili ho na ten nočník třeba nějak jinak, to vás nenapadne. Bohužel se na toho největšího slabocha degradujete tímhle pitomým cynismem sami, gratuluju.

Proč jsem psala výše o lidech. Proč se s nimi nechci tolik bavit. Potřebuju to nějak spojit, dva ucelený celky, teď zase sedím, přemýšlím, jak to propojit. Do toho mi hrajou MGMT, což je paráda, pusťte si Time to Pretend.

Nejde vůbec o to, že vnímáme jinak a že každého z nás trápí jiné věci.

Jde o to, že když se vás někdo zeptá, co vás trápí, že by vám rád pomohl, a vy mu povyprávíte, že nesnášíte modrou barvu a všichni kolem ji na sobě maj, chápavě pokýve hlavou a druhý den zase přijde v modré kšiltovce.

A pak se diví, že vy chodíte s protáhlým ksichtem.

Tak proč se, sakra, ptal?

Argument „k tomu je doktor“, který vám řekne spousta lidí, které se svěříte s větším problémem, není argument. Každý dobrý doktor vám totiž řekne, že třeba zrovna porucha osobnosti se dá samozřejmě částečně podlomit léky, částečně terapiemi, ale naprosto největší díl má socializace a upřímné vztahy, které člověk v životě má.

Časem ale přijde někdo, kdo si vás fakt poslechne.

Nejlepší jsou pak ty udivené pohledy lidí. Proč s nimi sedím někde v rohu a nekomunikuju, zatímco s někým jiným vymýšlím šílenosti, mluvím nadšeně i se zadrháváním, jsem akční, vydržím vzhůru dlouho do noci?

Protože má o mě upřímný, nesobecký zájem.

Protože ho zajímá, co za písničku mi zrovna hraje v hlavě.

Protože chápe, co mi přijde příjemného na určitém povrchu a textuře.

Protože si uvědomuje své i mé limity a nezatěžuje mě narážkami a urážkami, které nejsem schopná pochopit.

Protože si uvědomuje mé obrovské klady a zatěžuje mě supertěžkými úkoly, o kterých ví, že pro mě budou výzva, ale já je dokážu splnit.

 

A někdy stačí jenom to, že s náma počítáte. Že nás zvete ven. Že na nás nezapomínáte. Že se na nás těšíte. Že vás zajímá, co je u nás nového. Že se s námi kouknete na oblíbený pořad. Že nám svěříte malý úkol, jako třeba uvařit vám večeři. Že nás máte rádi i se všema zvláštnostma. Protože my se pro vás fakt rozkrájíme.

Je to vratná investice.

Tak příště, než vynadáte malému autistovi za to, že běhá pořád dokola – zkuste zjistit, proč to dělá.

Protože když se mu za to budete smát, nadávat, pak bude sedět s cedulkou Do Not Look & Do Not Touch, jako sedím já před spoustou lidí.

Což nechcete, pokud jste rodič.