Vlastně jsem došla takového menšího prozření. I když to nedokážu nijak pevně formulovat, až do morku kostí jsem procítila rozdíl láskyplného škádlení a chladného, manipulativního hraní. Paradoxní je, že oba řekli tu jednu větu..
Už odmalička mi přišlo, že mi téměř nikdo nerozumí. A ono to tak fakt je. S věkem si více uvědomuju ty hranice, chápu, proč mě druhý nechápe. Ve svém druhém mozkovém okruhu jako z Hard Boiled Wonderlandu si říkám, že je mi to líto, že „oni“, rozuměj „neurotypici“, tu mou odlišnost nikdy nepoznají. Přijdu si, jako kdybych byla neurotypik, který má ještě navíc vybudovanou jednu dráhu v hlavě, která mi umožňuje věci, o kterých se ostatním ani nesnilo. Někdy se mi stane, že se do ní moc ponořím a nevšímám si ostatních, unikají mi společenské konvence. Když se přepnu do normálního „modu“, moc se mi vaří mozek, energie, která je určená i pro dráhu číslo dvě – autista – je tam navíc a mě to příliš unavuje. Jako kdybyste procesoru vypli tři jádra, nechali jedno, ale do toho pustili všechnu energii, taky se spálí. Chvilku ale asi pojede. I já. Během těch chvilek většinou stihnu naplno analyzovat a pochopit veškeré jednání lidí, jejich upozaděné motivy, způsoby přemýšlení. Tak vlastně funguje chameleonský efekt – proto se dokážu chovat „normálně“. Ale jakmile to jen jde, jakmile je to jen trošku možné, potřebuju vypnout v hlavě ten „žár“, spustit si svoje druhé jádro, které je podle mě spíš tím „hlavním“ – to autistické, přeřadit.
Lidi mi někdy říkají, že přeháním, že to moc odděluju, že to moc hrotím. Pak jim řeknu, že neděle je oranžová a voní po smaženém sýru, trochu v dálce cvrliká kos a srpnové sluníčko padá na červenou střechu cihlového domku a ve vzduchu lítají částečky prachu. A zatajím dech, protože si dokážu naprosto přesně navodit stejný pocit, jako jsem měla v nějakou takovou neděli ve svém životě.
Nejradši bych svoje jádro číslo „neurotypik“ někdy vypnula naprosto a úplně.
Nepřijde mi, že by mi cokoliv chybělo. Mám jenom vlastnosti „navíc“. Když si povolím svůj neurodiverzní kohoutek, mám v hlavě barvy, obrazy, vibrace, vlnění, přesto si zachovávám svoje ratio. Nepřirovnávejte to k drogám, při těch nemáte čistou mysl a racionální uvažování. Já dokážu nad věcma barevně přemýšlet a zároveň mít čistou hlavu. Neurotypik je jako počítač, má buď to nebo to. Já jsem jako kvantum, mám oboje a můžu měnit intenzitu, jen to někdy není úplně v mojí moci. Respektive je, s velikým tréninkem jsem si ze své hlavy udělala kreativní zásobárnu. Ale trénink zdaleka u konce není, autismus je jako plastelína, přijde mi, že celý život se s ním učím modelovat, ale jdou z něho udělat super věci…
Pro mě je lepší se vymezit než těžit z falešných sympatií. Ale to mě pořád ponechává v té pomyslné tmě, kde lidi prostě nerozumí.
Mám kamarády. Ale většina jich je na půl cesty. Mají třeba podobný humor, který už podle mě tu druhou sféru hodně otevírá. Proto je pro mě humor tak důležitý. Absurdity v mém mozku mají každodenní šanci se projevovat. Můj strach ze zábradlí, z karmy v koupelně, z toho, že v noci přijde myš, i když se ve dne myší nebojím. Týna, která mě zatáhne na úplně první místo v aule pro pět set lidí a celou přednášku před učitelem nesmyslně hýká.
Když spím, vypínám neurotypický kohoutek. Ve spánku se mi dějí věci, které jsou neurotypicky nepochopitelné, a to já nesnáším ezoterický bláboly. Ale prostě cítím, jak mi mozek pracuje „správně“. Někdy mi ve spánku pulzuje celá hlava a přehřívám se, lucidně sním, chytám myšlenky druhých lidí. Je vědecky ověřeno, že na úzkosti a nepříjemné pocity mají dobrý vliv meditace. S mým autistickým kamarádem je hodně používáme.
Každopádně, uvědomujete si, jak silnou zbraní je autistický mozek? Asi i proto si tolik vybírám lidi. Kdybyste měli doma v obýváku atomovku, asi si tam taky nebudete vodit každý večer někoho jiného.
Jestli mě na autismu něco trápí, pak je to to, že vás něco tak skvělého tak vyděluje od ostatních. Člověk je společenský tvor a musí se bavit s lidma, aby přežil. Já chápu všechny témata, které neurotypici řeší. I proč jim přijdou zajímavá. To mi vždycky lidi překvapeně říkají, ty se do nás dokážeš vcítit, dokážeš poradit, kde je tvůj autismus?
Autismus tyhle věci vůbec neblokuje, on je spíš vůbec neřeší…i když je třeba vyřešit dokáže.
To je jako s teorií mysli. Já ji jako dítě asi fakt neměla vůbec vyvinutou, ale to proto, že jsem měla vyvinutý úplně jiný mechanismy, které ostatní děti nemívaj. Třeba k tomu, abyste začali číst, musíte mít vytvořené určité mozkové spoje, které se tvoří třeba až po čtvrtém roce, proto se děti předškolního věku naučí číst třeba v těch čtyřech, pěti. Ale já se prostě vyvíjela jinak, proto jsem (velmi špatně, ale ano) četla už ve dvou a půl letech. To, že autisti nemají teorii mysli, neznamená, že nemají jiný mechanismus, který ji úplně zastupuje..
A já marně chodím mezi lidmi a když si povídáme, povídáme si jen na okruhu 1. Kde to třeba všechno zapadne. A když přijde na řadu okruh 2, lidi s prázdnýma očima stojí a koukají na mě. Tam už jejich mozky nesahají…
A když se pak najde někdo, kdo má okruh číslo dva a je stejně naladěný, máte pocit, jako kdyby…
To se ani nedá říct. Nikdy jsem neměla drogy, ale tak si představuju euforii v nich.
Dnes se mi povedlo nemožné – zapálila jsem úplně sama plynová kamna v našem pokoji. Jsem na sebe pyšná.
Vzpomněla jsem si uplně nezávisle, jak jsme s Bárou řešily pick up lines z knihy Hra. „Viděli jste, jak se popraly ty dvě holky tam venku?“ Na to prý každý nějak zareaguje. Kolem nás šel třeba Michal, který neznal kontext, vyběhl ven a holky hledal…
„On je jako ty, ale zlo.“ Péťa se směje. „To může bejt minimálně zajímavý.“ „No, ani moc ne. My jsme peklo pro normální lidi, zase.“
„Já nechápu, jak někdo může nejíst cibuli.“
„To se nedivím…………Ty spoustu věcí nechápeš.“ Miluju tyhle vtípky.
Víte, někdy máte prostě pocit, že jsou všichni hrozně…jiní. Já…
Bourdieu by mi na to odpověděl.
Já tyhle hranice ale nemám.
Proč si všichni lidi myslí, že když má někdo piercingy a tetování, tak miluje lidi, párty, není konzervativní a nechce doma klídek u telky se ženou a dětma?
Proč, když někdo poslouchá indie rock, nemůže nedělat nejlépe doktorát z filozofie a nechtít procestovat celý svět?
Proč si lidi myslí, že když otevřeně nemluvíte o svém intimním životě, tak žádný nechcete/máte v něm nějaký problém/jste divní a upjatí?
Proč si lidi myslí, že tolik záleží na tom, co si myslí ostatní?
Možná píšu dneska trochu rozhořčeně. Můj status na Facebooku, ve kterém si stěžuju, že jsem pochopila kvadratické nerovnice, Kantovu estetickou teorii a předminulý čas v angličtině, přesto nechápu, jak jezdí tramvaje na Andělu, dostal přes třicet lajků. (A je v tom vážně bordel. Zita jim tam občas zavolá, aby jim vynadala, to je teď naše běžná praxe.) Někdo mi napsal, že miluje lidi, kteří se umí svým problémům zasmát.
I když jsou neurotypici, kteří by řidiče prošvihali bičem. I autisti. A to musí lidi pochopit – stejně, jako jsou rozdíly mezi neurotypiky, jsou i rozdíly mezi autisty. Autismus není povaha, je to jedna vlastnost. Důležitá, začleněná do celkové osobnosti, ale spolu s ní vstupuje do hry i mnoho dalších.
Mimochodem, volali nám z T-mobilu, že se jim někde u nás v domě přetrhl kabel, takže je celý činžák bez internetu a oni momentálně vyjednávají s majitelem baráku, aby mohli VYBOURAT ZEĎ.
I tam Zita skoro každý den volá a přátelsky si s nimi povídá stylem „ne, děkuji za nabídku zlevněného notebooku; stačí mi od vás tři věci, co nefungujou, ale opravdu jste moc hodní.“
Ale to jsou všechno malé věci. Vlastně jsem rozhořčená trochu hlouběji. A je tam mnoho příčin, jenže ty vjemy jsou zmatené…připomíná mi to trochu teorie percepce, kdy to, co vnímáme smysly, je tmavé a zmatené. Tak se hodněkrát cítím, než začnu psát. A vlastně často i během i po psaní.
Nedávno jsme se Zitou smály mé ultimátní odpovědi všem, kdo mluví o toleranci. „Já jsem tolerantní,“ říkají mi lidi, kteří předtím často svou toleranci něčím popřou. „Jo? Tak to jo. Já jsem autistka, bydlím s transkou a spíme spolu na matracích, vlastně máme spolu takovou malou rodinu,“ …
Často zjistíme, že naše náhledy na toleranci se vlastně trochu liší…