Digitální malba dívky a chlapce na křesle, chlapec dívce šeptá a vidíme jej z profilu, dívka má sklopenou hlavu. Místnost je celkem prázdná, vidíme jen koberec, květinu, bílé stěny a hnědou podlahu.

Bábovka

Všechno to vlastně začalo dneska, kdy jsem dostala chuť na tvarohovou, brusinkovou bábovku.

Tu měl hrozně rád můj bývalý kluk. Já ji pekla jen párkrát v životě, takže si recept nepamatuju, ale vím, že mi jej kdysi psal do chatu na Facebooku. Chtěla jsem prolítnout staré konverzace, abych ten recept našla. Hrozně mi blblo vyhledávání, tak jsem si řekla, že to najdu manuálně. Nikdy jsem se k tomu nedostala.

Bylo by to moc složité.

Musela bych se totiž propasírovat milionem nicneříkajících konverzací, kolikrát i obviňujících, zlých konverzací. Konverzací, v kterých jsem se očividně snažila tak strašně moc, aby nebyl problém. Kolikrát to sklouzávalo k tomu, že jsem psala jenom hmm a jo. JÁ.

Když jsme si povídaly nedávno s Barborkou, přemýšlela o tom, jak jsou ti dva vlastně hrozně odlišní. Říkala, že toho prvního neměla moc ráda, ale Matýska zbožňuje. A myslím, že to v ten den pojmenovala přesně:“On je prostě TAK vřelý.“

Jednou z mých nejoblíbenějších menšin je romská menšina. To asi všichni, co mě znají lépe, ví. Když jsem se v práci bavila s jedním našim romským dobrovolníkem a já si mu trochu smutně postěžovala, že nevím, kam se chodí v Praze bavit Romové, že bych tam šla, doporučil mi klub na Andělu, který se jmenuje La Macumba.

Že si neumím představit partnera/kluka/manžela, který by tam se mnou o víkendu v jedenáct večer šel s mou nejlepší kamarádkou, to je jedna věc.

Že tam ten pán –rozuměj Matýsek – bude nejnadšeněji tančit se zkušeným animátorem, v nejšílenějším klubu, kde je na záchodě „automat na sexy překvapení“ a v klubu celé auto, v kterém je DJ, který při Djování jí nějakou sváču, bylo už za absolutní hranicí mé imaginace.

V ten moment jsem si uvědomila, že jsem to –a troufám si říct, že nad většinou všech lidí – vyhrála.

Napadlo mě taky, že asi rozumím, proč se někteří lidé nikdy neožení nebo nevdají. Možná je to proto, že si věří natolik, že jednoho dne přijde někdo takový, před kým se nebudou muset vůbec přetvařovat, někdo, kdo jim bude rozumět, kdo se jim omluví za každý přešlap.

Já si třeba v devatenácti tolik nevěřila. Myslela jsem si, že to, co mám, je vlastně bezva – protože jsem prostě byla smířená s představou, že takový  člověk, který by mi stoprocentně vyhovoval, neexistuje. Vím, že v jeden moment jsem i prohlašovala, že „muži kolem mě prostě nerozumí absurdnímu humoru“ (a dnes jen koukám, s jakým typem mužů jsem se to scházela.)

Já si našla někoho, kdo se mnou všechny problémy řeší. Neříkám, že naše řešení bývají na první pohled konstruktivní. Někdy to jde přes meltdown, hlavně z mé strany. Ale vždycky všechno vyřešíme. Každé řešení vymyslíme tak, že je to ideální, nebo alespon snesitelné, pro nás oba. Já žiju prakticky s mužem, který by chtěl kočičí kavárnu a rád by si adoptoval děti. Jak sám řekl, „hlavně, ať nejsou normální“.

Našla jsem někoho, na koho se mohu absolutně spolehnout. Někoho, kdo tahá, i když ho to třeba nebaví. Ani by ho nenapadlo třeba přestat učit v době před lety, i když tu práci vůbec neměl rád. Prostě věděl, že jsme dva a musíme přispívat oba (jo, model, kdy já se jen válím doma a muž na mě vydělává, se mi líbí velice, nicméně je to daleko od pravdy a nejspíš se to nikdy nestaneJ))).

Nikdy v životě neměl sebemenší poznámku, že bych měla vydělávat více peněz, že bych měla více uklízet (to si povzdechne jen ve smyslu „měli BYCHOM více uklízet“), že bych se měla více snažit zapadnout a nedělat kraviny na veřejnosti (to je přesně naopak), že někam musím jít, a když potřebuju vyřídit něco nepříjemného, jako třeba vyzvedávat své hormonální výsledky od lékaře, VŽDYCKY jde se mnou, nebo, když je to potřeba, dokonce i místo mě. Před svatbou stál milion hodin na cizinecké policii, aby všechno zařídil, protože já musela do práce. A to neumí pořádně česky. Všechno to pro mě udělá.

Nikdy nekritizoval, že nosím věci jenom ze sekáče, že chodím ven v pyžamu a neučesaná, že mám kocoura, který se někdy naštve a párkrát se vyčůrá na kožený gauč v obýváku. Naopak. On je přesně ten typ, co si začne lámat hlavu, co kocoura naštvalo, a zakončí to tím, že se mu asi dost nevěnoval, a udělá z něj ještě krále bytu, takže se to už pak neopakuje.

Když mu vyprávím vtipnou historku z práce, ve které figuruje ďábel, směje se tomu ještě druhý den. A když na to máme chuť, díváme se klidně na animáky pro děti.

Jasně, taky jsou zde spory. Když si myslím, že už je moc „silly“, když už je doma absolutní bordel, a tak. Ale, jak říkám, to se dá vše řešit.

Zrovna dneska jsme společně seděli u našich koček a smál se, že Bifina je „jeho“ a Titina si ode mě adoptoval. Titin je velmi specifický kocour, potřebuje, abyste ho pohladili určitým způsobem, aby se vůbec nechal. Všechny ty jemné pohyby a postoje se ode mě pečlivě naučil, aby se kolem něj Titin cítil dobře. Takže vlastně přistupuje ke každé z koček úplně jinak a vůbec mu to nevadí.

Nakonec jsem si ten recept na bábovku stáhla z netu.

A jak se povedla!