Moje digitální pero, kterým kreslím, se svou špičkou dotýká povrchu kreslícího tabletu. Klepnutí hrotu o displej mi připomíná růžovou kreslící tabulku, kterou jsem měla jako dítě. Trochu gumová, cítím tu rezistenci. Uvolním ruce, konečně nejsou ztuhlé, jako jsou ostatně skoro pořád. Můžu nechat pero volně klouzat a užívám si každý pocit, který se různí s každým úhlem, který pero k obrazovce sevře.

Miluju gumy. Takové ty klasické, které máte ve škole v penálu. Skoro vůbec jsem je jako dítě nepoužívala, ale milovala jsem je. Zvláštní láska k materiálu je něco, co NT snad nikdy nemůže pochopit. Moje máma byla vždycky úplně u vytržení z toho, že jsem všechny své gumy hrozně rychle zničila. Já naopak nechápala, že jsem je mohla zničit tak pomalu.

Jakmile se mi dostane pod ruku guma, velká, malá, oválná, hranatá – okamžitě se ve mně aktivuje šílená chuť ji rozlomit. Píchnout do ní kružítkem a pak jej vytáhnout a užívat si, jak guma špičku kružítka tahá zpátky. Jak se v ní otiskne malé kolečko. Ten pohled, když se guma láme, voní a vy najednou vidíte, jaká je uvnitř. Jaká je masitá a hustá. Taky vás trochu pobaví, jak je vlastně ten materiál srandovní. Moje gumy v dětství byly všechny úplně k ničemu – popsané perem, rozlámané, propíchané, úplně zničené.

Dokonce jsem jednou s kamarádkou na prvním stupni udělala experiment, kdy jsem gumu tvrdě nastrouhala a naložila do neprodyšného sáčku do zvláštního láku a držela jsem si ji takhle v šuplíku asi měsíc. Samozřejmě jsem pytlík pokaždé, když jsem ho vytáhla, srdečně zmáčkla a užívala si bytostně každý maličký pohyb gumy v tekutině. Kdo by neznal autismus a jeho specifické smyslové projevy, myslel by si, že jsem sadistický psychopat. Já, která radši spím na jednom centimetru postele, aby můj kocour měl dost místa.

Což mi vlastně připomíná, že mou další smyslovou vášní jsou zvířecí čumáky. Už to slovo čumák je prostě nádherné, chcete ho říkat neustále. Připadá mi až téměř onomatopoické. Když k vám přiběhne pes a narazí do vás čumákem, udělá to přesně takový zvuk, který trochu zní jako slovo čumák. Čumáček.

Kdykoliv kreslím zvíře, začínám nosem. Existují asi tisíce malých skečů, kdy jsem kreslila jednoduché dětské kočky s obrovským nosem, kterým jsem začala. Kočičí nos mi připomíná nakrojený žampion v plechovce, což je, mimochodem, další skvělá věc. Psí nos má zase jiné klady, je srandovně mokrý a texturovaný a nad nozdrami má maličké chrupavky, které jej vyztužují. Pokud máte doma psa, schválně !!!velmi jemně!!! sáhněte psovi na čumák tam, kde začíná nos, a pokuste se je najít. Když je jemně stisknete, psa to obvykle trochu pobouří – nebolí ho to, ale psy často pobouří každá blbost, tak se s vámi asi z legrace začne trochu prát.

 Lidský nos je asi nejobyčejnější. Ale malá miminka mají srandovní a měkký nos, jsou vždycky překvapená, když jim na něj jemně sáhnete, což mě baví. Taky mají legrační rty. Ale na ty sahat nechcete, protože jim nechcete do úst zanést nějakou špínu.

Existuje spousta materiálů, které ve mně vyvolávají extatickou reakci. Ne všechny mě musí nutně fascinovat hmatově, jako gumy a zvířecí nosy. Zrovna včera jsem se doma pobaveně rozplývala nad srstí Bifiny. Bifina je želvovinová kočka. Říkávám, že není moc hezká, protože vypadá trochu jako plesnivá. Ale mám ji strašně ráda. Každopádně její srst je hlavně černá, ale roste v ní hromada zrzavých chlupů. Bez ladu a skladu. A ještě má krémovou náprsenku. A jednu nohu má úplně oranžovou a jeden a půl prstíku růžový. A na čele má oranžovou hvězdu jako princezna. Znám její srst úplně nazpaměť, ale včera jsem si uvědomila, co by byla největší vizuální slast: kdybych měla 2D nákres Bifininých vlasových folikulů, takovou mapu, kde jaký chloupek jaké barvy a délky roste. Můžu si to zkusit udělat ve velmi zjednodušené verzi. Ale chtěla bych fakt nějaký promakaný model. A ještě mi z nějakého důvodu přijde hrozně legrační představa, že bych tento model pak určitě, jak se znám, Bifině ukázala, vysvětlila jí ho a ona by z něj nepochopila vůbec nic. Ona nechápe ani to, že je želvovinová. Pravděpodobně ani neví, že má na hlavě tu zlatou hvězdičku. Kočkám je jedno, jaké mají barvy.

Želvovinové kočky jsou radost na pohled. Ale asi si NT pod takovou frází představí něco trochu jiného, než zažívám já.

I zvukové vjemy si se mnou někdy dokáží pořádně pohrát. Dneska je to óda na Bifinu, tak zůstaňme u ní. Naučila se totiž skvělou věc. Povídá si s lidmi. Když jí něco řeknete tenkým hláskem, ona na to stejně tenkým hláskem odpoví. Někdy už se snaží i člověka sama vyprovokovat, aby na ni mluvil. Pokaždé, když přijdu do kuchyně, ozve se jemné a tázavé

„…mrí?“

Viděla jsem mnoho lidí, kteří mají doma kočku, která hodně mňouká, a oni vždy jen unaveně prohlásí „dobře, kočko, už mě nechej,“ nebo to úplně ignorují. Popravě, když skuhrá Titin, tak to taky trochu ignoruju, protože ten mňouká jenom, když chce otevřít dveře do pokoje pro hosty. A to ví, že se hned tak nestane.

Ale když mňouká Bifina, tak se k ní vždycky rozběhnu s náručí a řeknu jí stejně tence jenom „Bíf!“ Reaguje hlavně na své jméno. Neustále ji za to mňoukání chválím a podporuji, takže si asi dovedete představit, jak to s ní potom vypadá. Ví, že když velmi jemně zamňouká, tak se jí okamžitě dostane objetí, zvednutí a hlazení.

Je to často první a poslední věc, kterou slyším před usnutím. A existují i další slova, která, když řeknete, tak se strhne audio šílenství. Od obou koček. Třeba slovo „kočky!“, které znamená „za chvíli vám budu servírovat kočičí konzervu!“ vyvolá takovou symfonii, že bych si to někdy chtěla nahrát a vydat jako remix. Než to slovo řeknu, tak se vždycky srovnám, nadechnu, mentálně se připravím a pak to prohlásím. A dalších pár sekund si jenom užívám.

Asi to není normální. Ale můj život je díky smyslovým vjemům o tolik, tolik bohatší.