Jakou písničku od George máte z písniček od Beatles nejradši?

Já mám nejradši It’s All Too Much. Pokud jste někdy viděli Žlutou ponorku, tak tam je (pokud ne, tak doporučuji, je to nejlepší animák všech dob!). A pokud se vám nechce koukat na celý film a neznáte to, tak si ji najděte třeba na Spotify, přeci jen jsou to Beatles, tak je najdete všude.

Když jsem nedávno šla se sluchátky venku, tak mi došlo, že kdyby neurotypici měli It’s All Too Much (nebo obecně písničky) rádi stejným způsobem jako já, tak by to na světě vypadalo úplně jinak.

Pro mě je to totiž způsob, jak se totálně odpoutat od toho, co se na světě děje. Když si dám sluchátka a dám si písničku na plné pecky a vykročím, svět, v kterém se běžně pohybuju, přestává existovat. To samozřejmě může vést k mnoha problémům (velmi často do něčeho vrazím, hůře do někoho, přeju svou cílovou destinaci, zapomenu na čas, vejdu někam, kde být nemám).

Když můžu být chvíli sama a pustit si do sluchátek nahlas písničky a k tomu se pohybovat, chodit, skákat, tak vidím hromady barev a obrazců. It’s All Too Much je tmavě žlutá, až do oranžova, což je moje nejoblíbenější barva. A jakmile zazní ty první zastřené tóny, cítím, jak hutná a teplá ta žlutá barva je, jak mě pohlcuje a jak pohlcuje celé moje tělo. A já se v té barvě vyloženě topím.

Jeden můj profesor na vysoké škole jednou řekl, že člověk nepotřebuje drogy, jen se stačí naučit prožívat věci trochu jinak. Samozřejmě, že jsem ho podezřívala, že je na spektru. Nám jde tohle strašně samo. Zvlášť, pokud má člověk synestezii.

A to je také celkem vtipné. Když se George ptali, jestli je tahle písnička jenom o jeho zkušenostech s LSD, řekl otevřeně, že se to dá aplikovat také na zkušenosti s meditací.

A potom  – a to je hlavní – mě ta písnička naplní nekonečnou radostí. Tak nějak si představuji, že člověk zažívá euforické stavy, když si fakt dá nějakou těžkou drogu. Je jedno, jaký mám den, jestli se všechno úplně pokazilo – když si pustím tenhle všelék, tak úplně zapomenu na nepříjemné věci. Když se dějou dobré věci, tak si to taky pustím, protože to všechno dobré znásobí.

Na světě prostě nemůže být zle, když existuje It’s All Too Much.

 Jenže na to potřebuji být úplně sama, mít sluchátka, telefon a tuhle písničku někde poblíž. A to ne vždycky jde. A možná i proto není svět úplně ideální. Nebo je taky hrozné, když mě při poslechu něco nebo někdo vyruší. Nebo když někde hraje hudba, na kterou se nemohu plně soustředit, protože dělám něco jiného. To mě dokáže až rozčílit, vytočit do běla.

Naštěstí cvičím tu jógu.

Dokážu si to pustit klidně třeba padesátkrát za sebou. To není žádný problém. A říkám si, že to je vlastně záležitost, v které mají autisté hrozné štěstí. Neurotypici si často nedokáží ani představit hloubku světů, do kterých se ponořujeme, když je nám ten jejich svět moc mělký. S každým přehráním písničky půjdu hlouběji a hlouběji.

Asi i proto vidíte, že když se do poslechu opravdu dostanu, čas plyne moc snadno a jinak, než jak jej známe v tomhle vesmíru. A i proto jsme tak naštvaní, když nás taháte ven, pryč od toho, co nás baví. Ona to může být naopak skvělá vlastnost, zvláště pro pochopení druhých.

Nevěříte? Připadá vám fakt, že člověk stráví hodiny ponořený v poslechu jedné písničky, jako pravý opak možného základu pro nějaké mezilidské porozumění?

Znáte nějaké děti?

Možná víte, že malé děti často opakování vyloženě milují. A přemýšlí úplně jinak než dospělí. Přemýšlí v obrazech, zvláštních, až nelogických souvislostech, a zaměřují se na velmi specifické detaily. Malé děti přemýšlí jako já. A já moc dobře vím, jaké to je, když vás něco zaujme.

Možná i proto každý den s úplně stejným nadšením už přes tři čtvrtě roku sedám každý den ke knížkám s Krtkem a udivuju se nad 5 vybranými obrázky, které můj malý Péťa má rád. Každý den mě obrázky překvapí, dokonce se už teď, v jedenáct večer, celkem těším na to, až se na ně zítra zase podíváme. To je, podle mě, celkem jiné od neurotypických rodičů. Co jsem tak pochopila, mnoho z nich nebaví neustále koukat na to samé dokolečka a dokola. Často už pak děti nechají, aby si věc prohlížely a zkoumaly samy.

Ale já to tam prostě taky cítím. Ten zvláštní údiv nad sovou, která si nasazuje brýle, ta jemná, prachová žlutá v tom obrázku s tramvají, (-tam!-prosím, prosím!-ukazuje na další knihu, kde je další obrázek tramvaje), to prostě také tu další knížku každý den vytáhnu a obrázky si porovnáme. A on je nadšený. Já jsem nadšená dvojnásobně. Protože vím, jaké to je, když vás něco naplní úplně nelogickou radostí, nelogickým entusiasmem. A protože to s někým mohu konečně úplně bezpodmínečně sdílet.

Když jsem byla šestileté dítě, ráda jsem luštila osmisměrky. Obyčejně si prostě přečtete seznam slov, které v osmisměrce máte hledat, a jdete na to. Já jsem si vždycky představovala, že pole křížovky je nějaká země, je to stát. Každé slovo, které najdu, je město, které je spojené čárou – silnicemi. Některá slova propojí stávající města-cesty a stávají se dálnicí. Značila jsem si písmenka, kterými prošla čára častěji než jednou, a na konci hry jsem si udělala statistiku a písmenka, kterými čáry prošly nejčastěji, jsem obdivovala. Stejně tak jsem obdivovala písmenka tajenky, protože mi přišly speciální, čára přes ně nikdy nešla. Takže jsem, pro nezúčastněného neurotypika, zvládla třeba půl hodiny tupě čučet do osmisměrky.

Ani mě vlastně nezajímalo, co v té tajence vyšlo.

A děti se učí přesně takhle, v jejich mysli se objevují koncepty, které je důležité pozorovat a rozpoznávat, pokud jim chceme opravdu porozumět a domluvit se s nimi. Třeba máme v knížce obrázek supermarketu, kde jsou z výšky nakreslené regály se zbožím. Vypadají trochu jako vlak. Péťa v nich vlak okamžitě uviděl a porovnává ho s ostatními vlaky, které zná. Já tam vlak zezačátku neviděla, ale teď už ho tam také vidím. Úplně mě fascinuje, jak lidský mozek funguje, jak rozpoznává tvary a struktury. Nikdy neviděl regály z výšky a ještě nemá tolik zkušeností, tak jak by to mohl chápat?

Kdybych nedávala pozor, mohla jsem způsobit to, že by příště chtěl knížku s vlakem, a já bych mu tu se supermarketem nedala. Je mu rok, nemá smysl mu říkat, že to není vlak.

„No jo, je to trochu jako vlak, viď? Já to taky vidím.“

Kdybych byla méně pozorná, mohlo by to vést k tomu, že by o knížku ztratil zájem. A kdybych neměla tolik lásky a času s ním sedět u jeho téměř stovky knih, které ve svém roce má – nebojte, často jsou to knihy velmi levné, bazarové, po nocích sháním staré opotřebené konvoluty leporel a objednávám hromady knih z eBaye – tak by časem pravděpodobně neměl zájem ani o ně.

Protože popravdě, kolik znáte jiných dětí, které mají rok a pár měsíců, a u knih prosedí třetinu, někdy i polovinu, svého dne?

Já jedno. To nejlepší.