Na obrázku je velmi detailní noční krajina a hory. Na hoře sedí malá holka, na ni svítí velmi propracovaná lampa. V dálce je měsíc a mnoho svítivých bílých kuliček. Nalevo se vynořuje hlava želvy nebo dinosaura.

Můj syn má rád vlaky.

Asi si řeknete – no a co? Vlaky má rádo hodně dětí, na tom nic zvláštního není. A máte pravdu.

„To už není norma,“ směju se s holkama, když si povídáme. „Ale chápeš, že jestli bude strojvedoucí, tak budeš mít zadarmo jako rodinný příslušník vlaky ČD? To je náhodou skvělé,“ říká mi Týna úplně naprosto vážně.

Když mají děti rády vlaky, znamená to, že se možná rády koukají na Mašinku Tomáše, hrají si s modely vláčků a chodí se na ně s rodiči koukat do muzea. To samé vlastně platí i u něj. Kromě Tomáše, toho teda ještě neviděl. Ale taky mnoho navíc.

Úplně běžně se u nás doma stává, že si jdeme po obědě lehnout. Já nespím, většinou si cvičím španělštinu na Duolingu nebo řeším pracovní maily, ale ležím vedle něj. Spí většinou docela dlouho, někdy i téměř dvě hodiny.

„Vla,“ ozve se okamžitě, když otevře oči.

„Vlak?“ zeptám se, samozřejmě na první pohled naprosto zbytečně – vím, co říká – ale vím, že bude šťastný, když si s ním budu o vlaku povídat. Byť zatím jen takto.

„VLA“, rozsvítí se mu celý obličej.

Vlaky krmí, dává jim pití a pusinky, houpe je na dřevěném koni a někdy s nimi i spí. Vlaky jsou všude. Vlaky jsou první slovo po probuzení. Vlaky jsou na Youtube, ale ne žádné pohádky, ale sestřihy vlakových fanoušků. Opravdové vlaky, které projíždějí sem a tam třeba 20 minut. Vlaky jsou i tramvaje, někdy i ulička v supermarketu, když je vyskládaná tak, že z nízkého posedu v kočárku vypadá z jeho úhlu jako vlak (na to jsem musela přijít empiricky a zabralo mi to docela času, ale stojí to za to! Nebo taky z nadhledu někdy vypadají jako vlak, zvláště v dětské encyklopedii Larousse). Vlak je chodit ven, k řece, protože tam jsou kachny a někdy projede vlak. A když projede vlak, tak se zastaví celý svět. I ve vlaku prosí, že chce vlak. To bylo tak meta, že jsem se už musela smát, i když se mu jinak nikdy smát nechci.

Když je smutný nebo jej něco trápí, volá dvě věci, které ví, že jej spolehlivě uklidní: mámu a vlak.

Když jsme spolu šli na očkování a bál se, tak si zrovna vybral, že si zavolá na pomoc vlak.

„Vlak?“ divila se paní doktorka. „Já tady asi ale žádný nemám…,“ podívá se přes rameno, jestli nemá někde třeba nějaký obrázek vlaku.

„Né, to ne,“ říkám já, „to neznamená, že ho tady vidí. On si to potřebuje jenom tak říct, jemu to teď pomůže, když se bojí.“

Paní doktorka už na to neřekla nic.

„Tak jak to zvládl?“ ptá se mě pak máma, když mi volá.

Dobře, jenom se paní doktorka divila, že volá vlak, když se bojí.“

No a?,“ zeptala se úplně naprosto vážně moje máma.

Tak když ona byla zvyklá, že já jsem zase měla v tomto období sítka na odpad.

Já se přiznám, že mě osobně vlaky nikdy nezajímaly. Byl to jeden z velkých děsů, že budu muset, pokud budu mít dítě, které to bude bavit, si hrát s vlaky a auty a dopravními prostředky. Ale ono to je nakonec vlastně úplně jinak. Mě prostě baví si hrát s ním. Mě prostě baví s ním být. A každý den až do konce jeho života si s ním klidně budu ráda hrát s vlaky a jenom s vlaky, pokud si to bude přát.

Vlaky vozí borůvky. Vlaky vozí růžového hrocha, který někdy (máminým hlasem) zpívá znělku z Muminků, když si na ni vzpomenu. Vlaky někdy jedou i v kočárku, aby viděly svět. Slovo „vlak“ se neříká, ale křičí, z plných plic a s největším štěstím, jaké jsem kdy viděla.

A já to štěstí nechci nijak zmírňovat, ani usměrňovat, ani umravňovat. Vždyť pro to přece stojí žít.

Co na tom, že malé holčičce na písku, která si chce hrát, oznámí nekompromisně „mech, gagaga, VLA“ a vstane a sebere se a odejde k řece jako král (s mámou za ruku – ale mámu už tam vede), protože tam roste mech, plavou kachny, a sem tam v dálce projede vlak.

A dneska se už i já, bývalý velký odpůrce dopravních prostředků, zastavím a tiše obdivuju vlak, který projíždí, přemýšlím nad hromadou lidí v něm a užívám si naši minutu fascinovaného ticha.

Jsme v tom spolu. A na tom záleží.