plch oblecen v lekarskem oblecku v ordinaci - je to doktor.

Zdravotnický personál a autismus

Často se mi vrací jedna noční můra.

Jdu v ní k zubaři. Přijdu do ordinace a u stolku sedí velmi mladý, pro většinu holek asi pohledný zubař – mně se moc nelíbí, ale je to takový ten hezký chlap z reklamy. Je vysoký, hubený, blonďatý, má ostré rysy a velký, perfektní úsměv, drahé boty a kalhoty bez jediného smítka, plášť beze skvrnky. Vesele mě přivítá s tím, že jeho ordinace je velmi moderní, nadčasová, že udělá vše pro to, abych se cítila dobře. A že se jmenuje doktor Sven.

A pak si sednu do křesla a začne vrtat. Často mi dá injekci, kterou samozřejmě – přeci jen je to sen – vůbec necítím. Někdy mi zděšeně řekne, že mi musí vyndat všechny zuby. A nakonec si za svou činnost naúčtuje šílenou částku, třeba dvacet tisíc za opravu jednoho zubu, který ani nemám spravený – a já zjistím, že nemohu odejít. Že jsem na místě uvězněná, přikovaná svou úzkostí.

Kdo mě znáte, tak asi víte, že se zuby mám problémy dlouhodobě. Problémy mám ale někdy i s nerespektujícími lékaři nebo zdravotnickým personálem. A myslím si, že moje noční můra je spíše o těchto úzkostech než o zubaři. Přeci jen, u zubařů jsem byla už tolikrát, že mě hned tak něco nevyděsí. Nemám sedm zubů a všechny ostatní mám spravované.

Jsou to spíš tyhle otázky a věty, které mě dokáží naprosto vyděsit:

“A to jdete až teď?”

“No nevím, kolik si za tohle přesně pan doktor bude účtovat, tak to uvidíte po zákroku.”

“Neposunujte mi pořád tu hlavu doprava, to nemůžete, tohle!”

“To si schovejte pro někoho jiného, že nekouříte, jinak by se vám takový plak na spodních zubech neudělal.”

“A proč vám to předchozí doktor udělal takhle? A proč jste si to tak nechala?”

Někdy to lékaři myslí dobře. Třeba gynekolog, který absolutně odmítal přijmout, že jsem se rozhodla nejít cestou hormonů, když “by to šlo”, a dítě si radši adoptovat. Gynekolog, který měl hromadu hvězdiček, skvělých hodnocení, protože “pomohl spoustě žen k dítěti”. Já ale pomoci nechtěla, minimálně tímto způsobem. A když jsem se mu svěřila, že žádné prášky už opravdu brát nechci, že takto fakt ne, tak oponoval ve stylu

“nevzdávejte se, vždyť ono to určitě vyjde, nebojte.”

A já věděla, že to vyjde. Ale ne s tímto panem doktorem. Bylo to tak na každé návštěvě, i když jsem se ohrazovala, dokonce explicitně říkala, ať tyto věci neříká, že to není má cesta. Nakonec jsem skončila u úplně obyčejné gynekoložky tady u nás, u starší paní, kterou vidím jednou za rok na prevenci, a když jsem k ní přišla prostě jednoho dne s miminem, tak se se smíchem podívala ke mně do karty a řekla:

“jasný, chápu. Tak pojďte. Dobře jste to vyřešila.”

A za tohle ji miluju. Za ten lidský přístup, za tu lehkost – za to, že některé věci prostě tolik netřeba řešit.

Kdykoliv řeším nějaký zdravotní problém, více než zdravotní problém mě děsí, kdo bude sedět na druhé straně stolu, až přijdu do ordinace. Lékař je zkrátka autorita, proti které jste celkem bezbranní, pokud se mu už jednou rozhodnete svěřit do rukou – pokud vám zubař vrtá zub nebo ležíte někde na sonu, asi těžko se seberete a utečete. Nebo jako, chápete, jsou situace, kdy je to fyzicky samozřejmě možnější, ale často je ten společenský tlak tak velký, že to neunesete. Někdy, když je nepříjemná sestra nebo zdravotní bratr, máte chuť i utéct z čekárny. Přiznám se, že se mi to párkrát stalo, že jsem utekla. Někdy se s nimi i pohádám, zvláště dnes, když už jsem starší a mám za sebou mnoho prohlídek a zákroků (hlavně tedy těch stomatologických).

Když jsem přišla do Prahy, našla jsem si nového zubaře kousek od místa, kde jsem bydlela. Byl to mladý, ukrajinský zubař, který vypadal moc fajn a mile, dokonce mi nabízel různé slevy, protože jsem byla studentka. A pak se z něj vyklubal šílený doktor Sven, bohužel právě až během zákroku. Strašně mi nadával za stav mých zubů (je to vtipné – mám dokonce i mezizubní kartáčky, i jednosvazkové, můj muž nemá nic a nemá jediný kaz), při práci se rozčiloval, trvalo to déle, než myslel…

Celý den jsem pak nedokázala myslet na nic jiného. Strašně mě děsilo, co se stalo, a že mám zuby tak špatné – což mám – že bych tam musela chodit pořád. Nedokázala jsem kvůli tomu v noci ani spát, tak moc mě děsilo pomyšlení na to, že zase budu muset k zubaři, a že to nebude dobré. Myšlenky, kterých se nezbavíte. Navíc jsem se styděla ukázat komukoliv novému své zuby. Když jsem se nakonec rozhodla, že už opravdu budu muset někam zajít, tak jsem si strašně dlouho vyhledávala někoho, kdo by “byl hodný”.

Nakonec jsem našla – chvála vesmíru – Zubní zahradu (kde byl nový pan doktor, který už dneska neordinuje). Když jsem si klikla na jejich webovky, měli tam všechno jinak – byly udělané jako zahrádka, s květinami. Měli tam reklamu na veganskou zubní pastu. Řekla jsem si, že takoví lidi přece nemůžou být zlí. A měla jsem pravdu.

“To spravíme, nebojte,” řekl mi úplně prostě pan doktor. A spravil. A co nespravil on, spravuje nová paní doktorka, kterou mi pak doporučil.

Myslím, že být doktor je samozřejmě z velké části o znalostech a dovednostech, o schopnosti správně diagnostikovat a vhodně léčit. Ale myslím si, že je to také o citlivosti a o tom, že pacienta nesoudíte. Protože když je souzen, tak pak už může příště přijít pozdě, když se bude tolik bát. A to jde přece proti principům lékařství. Zvlášť u mě, která si každou druhou větu pamatuje padesát let, to je docela nebezpečné.

Když mám pak dobrého lékaře, tak je pro mě tak trochu – podivně – kamarádem, ke kterému se nebojím jít a říct mu o radu, poprosit o papír a podobně. I můj obvodní lékař je velmi klidný pán, který se prostě nepotřebuje vyptávat, a který se pořád tak trochu potutelně směje. A jeho sestra je asi nejlepší sestra, jakou znám.

Co tím vším chci říct: chtěla bych velmi, velmi moc poprosit všechny, co něco léčí, aby zároveň nekazili něco jiného. Sebevědomí, víru v lékaře. Aby se nebáli s pacientem zasmát a lidsky jej chápat. Aby nenadávali pacientům z pozice moci, kterou prostě mají, ať chtějí nebo ne. Protože pak vám uteču. Minimálně já.