Letos slavíme narozeniny spolu s Týnou.
Týna má narozeniny vlastně jen pár dní po mně. Já je mám na konci července, ona na začátku srpna. Tak je chceme slavit společně. Na jejím novém statku. Rozhodly jsme se, že bychom chtěly narozeniny ve středověkém stylu. Takové to slavení, kdy sedíte ve stodole a zahazujete za sebe kosti a všude svítí louče. Sice maso nejím už tak osm let, ale to nevadí.
„V pořádku, já tam budu polykat meče.“
Lidi normálně zveme v brnění. A věříme, že se to povede – přeci jen na minulou párty jsme museli všichni přijít ve společenském oděvu. Týden jsem sháněla na internetu plesové šaty. I můj syn měl tylové šaty se zajíčky. Dodnes v nich rád tančí.
A protože kousek od Týny bydlí náš bývalý učitel, tak nás napadlo, že by to mohla být tak trochu i vzdělávací konference. „Já bych ho chtěla pozvat.“ „Pozveme všechny staré spolužáky z bakaláře a požádáme je, aby si připravili příspěvek? Na námi zadané téma?“
My se fakt vůbec neumíme chovat. Zrovna dneska jsem s Jirkou školila naše lektory a některé kolegy k využití jedné evaluační metody, když mu Týna napsala na WhatsAppu, jestli má radši karlovarský nebo bramborový knedlík. Že je to urgentní a má odpovědět ihned. Když skončíme seminář a společně si procházíme, jak nám to dnes šlo, řeknu jen mimoděk, že mám taky radši karlovarský.
„Tak jako chápeš to, já tady školím a Týna mi píše, jaký mám radši knedlík. Jako pak už jsem jí fakt nepsal.“ Brečím.
Nejlepší je, jak ten bláznivý humor už chytá i to mé malé dítě. Když jsme si s holkama porovnávaly naše galerie na telefonu (Barborce její telefon označil jako člověka její ponožku a vytvořil jí i vlastní profil v galerii), Péťa mi úplně omylem na iPadu spustil automatickou prezentaci fotek mého vedoucího s hrozně ráznou, romskou hudbou. Vůbec jsem nevěděla, že iPad takovou funkci má. Ale mám pocit, že nám to přišlo oběma stejně vtipné. Rozuměj fakt hodně. Dokonce jsme mu to i poslali.
Když se dívám, jaký je tentokrát týden v Lidlu, říkám Mattovi smutně:
„This week it’s just Bombastické ceny.“ (Tenhle týden mají jen Bombastické ceny.“)
„I don’t know what that is.“ (To nevím, co je.)
„That’s…wait, they have a discount on cheese!“ (To je…počkej, tady mají slevu na sýr!“)
Do toho se velmi rázně vloží Péťa:“ČÍS!“
„So you mean it’s -our week-„… („Takže je to vlastně „náš“ týden“…)
Péťa už otevřel i ledničku u sousedů doma na krátké návštěvě a zavelel „ČÍS“.
Koupili jsme kilo a každý den pečlivě odměřuji a počítám, jak dlouho nám vydrží. Je to celkem zábava. I výzva.
Doma teď dělám nové zápisky na naši křídovou tabuli. Už jsem přestala zapisovat všechny kočky, které venku potkáme, na to už jsme si udělali složku na Google Drive, do které pravidelně nahrávám fotky se jmény, které jsme jim dali, daty a místy, kde jsme se s nimi setkali. Někdy si s některými kočkami fotím i selfíčka. Ale bylo to celkem vtipné, když k nám přišly sociální pracovnice a s údivem se ptaly, jestli máme dvacet koček.
Co jim chcete odpovědět? Zalhat, že ano, (hrozná možnost), nebo přiznat pravdu, že vás baví chodit po vaší čtvrti a setkávat se s těmi, co chodí ven, fotit si je a zaznamenávat? To je snad ještě šílenější.
No, nevadí. Teď si tam píši křivdy, kterých se na mě dopustil můj muž, s přesným časem na hodinkách. To je docela vtipné, zvlášť, když tam najde nějakou novou, nečekaně. Moje asi nejoblíbenější je ta, kdy šel v 13:27 spát.
A já už bych taky měla jít spát a ne furt vymýšlet hovadiny.