jak nejspíš už víš, o autistech se říká, že je pro ně složité najít přátele. Někdy se o autistech tedy i říká, že o přátelství nestojí, ale já věřím, že čtenáři tohoto webu už podobným mýtům tolik nevěří. Musím se přiznat, že tento článek píšu už opravdu hodně unavená, po dlouhých nočních rozhovorech u ohně, venku pod hvězdami, daleko od měst. Tak se omlouvám, jestli bude někdy kostrbatější – ale mám pocit, že jej musím napsat teď, jinak by nebyl tak autentický.

Zvlášť v poslední době toho bylo moc. Možná i s koronou jsem tak nějak „zajela“ do starých kolejí, kdy jsem se s lidmi tolik nevídala a spíše si dělala „to své“. Vlastně je to jednodušší – jdete si, kam chcete, kdy chcete, nemusíte se nikdy spoléhat na druhé lidi, na jejich plány, na to, jestli budou nebo nebudou mít čas. Sem tam jsem někam vyjela, viděla se s ostatními, ale často jsem se přistihla, jak si vlastně během konverzací s nimi tajně přeju, abych byla úplně někde jinde, buď sama, nebo s někým, kdo mi více „rozumí“. Dostala jsem se do takového zvláštního módu, kdy jsem už ani nevěděla, jestli jde o „zen“, klid v duši a snížená potřeba sociálního kontaktu, nebo jestli jsem tak nějak rezignovala, protože „mi nikdo nerozumí“.

Tak jsem tak nějak přebývala. Mí opravdu blízcí přátelé toho v poslední době řešili opravdu hodně, někteří z nich ani nejsou poblíž. Někteří se třeba stěhují, jiní se dávno odstěhovali, někteří řeší vztahy, někteří musí chodit skoro furt do práce, protože nemají peníze, každý má zkrátka svých starostí až nad hlavu, a já mám pro to pochopení. Tys toho řešila úplně nejvíc a měla jsi pořádnou nálož. Ale zkrátka se všechno sešlo v úplně ten samý čas. Já se tedy ponořila do svých speciálních zájmů.

Vlastně jsem si říkala, že se ani tolik netěším, že někam zase pojedu, tedy aspoň těsně předtím, než jsem jela. Protože teď furt někam jezdím a už jsem z toho hodně unavená. „Třeba to bude blbý, ale tak co, to je často tak s lidmi, svět se nezboří, zas budu mít pak čas pro sebe,“ říkala jsem si. Přitom je to hrozný nesmysl. Protože ty prostě máš ten magický dar, že kdekoliv jsi, tak je to prostě zábava, je to sranda, užíváš si to a nemáš se chuť odstřelit, protože lidi jsou všichni tak divní.

A když jsme tam včera tak seděly u toho ohně, který jsme si venku udělaly, po bizarní procházce do Pekla a po nahatém plavání v rybníku a po velkém smíchu, protože mému malému synovi přijdou velmi legrační některá slova, která by mu legrační neměly přijít, jsme si pak s lahví rumu povídaly, řekla jsi strašně důležitou věc.

„Natálo! Ale chápeš, že já to nechci, aby sis přišla sama! To je špatně.“

Ty prostě víš, jak šmahem, jednou větou, udělat vše lepší.

A byl úplněk, na nebi hvězdy, z krbu létaly zlaté hvězdy do nebe (a někdy i nám do klína a někdy i na dort, na kterém už bylo napsáno jen „Au au“, i když jsi předtím poctivě zalévala aspikem 5 vrstev zeleniny, vajec a saloše, protože prostě pro absurdní vtip uděláš cokoliv), možná nás z lesa pozoroval nějaký stalker, nevím – ale prostě to byla jedna z těch nocí, kdy se dějou kouzla.

Kdy si u ohně povídáte dlouho o nekonečnu, o tom, jestli je vesmír pouhou simulací, o randonautech, o vztazích, k tomu si vykládáte karty a vevnitř vám spí spokojeně dítě pod peřinou z opravdického peří, i když už popáté hraje (docela dost nahlas) Coco Jambo a jsou tak čtyři ráno.

Podle mě neexistuje žádný „autistický svět“ a „ntčkovský svět“. Podle mě prostě existuje prostor, ve kterém se pohybují lidé, kteří nemají tendenci dvacet hodin přemýšlet nad zrníčkem prachu, a prostor, do kterého se dostanete, pokud o prachu budete s druhým nadšeně přemýšlet. Prosté „probuzení“, jak kdysi říkal Petr. Nadšení z každé „blbosti“, humor, který vidíš ve všem, to, jak lehce proplujeme dvěmi dny, i když je vše úplně jinak, než jsme si plánovaly. Co „proplujeme“, my si je naprosto užijeme do každé sekundy, z každého momentu spolu vybijeme maximum, a já se vracím domů možná ne s obnovenou „vírou v lidstvo“, ale s pocitem, že jsou pořád lidé, kterým na mně záleží, kteří se mnou jedou někam do neznáma slavit narozeniny, které sice byly před měsícem, ale tak co. A každý moment z nich srší nadšení, které neustále, verbálně i tělesně, velmi jasně sdílí – a já to nasávám a nadšeně zrcadlím.

Věnovat se do hloubky svým speciálním zájmům je sice mou celoživotní láskou, ale trávit kvalitní čas s kvalitními lidmi je tak strašně moc potřeba a tolik to člověku pomůže se „dosytit“ a cítit se „úplně“. Potom ke svým zájmům už „neutíkám“, ale prostě si je doopravdy užívám.

to je přesně ta největší – a možná právě i nejracionálnější – magie, která třeba někomu může úplně proměnit vnitřní svět. To, že jsme si sobě navzájem. My všichni.

d ě k u j i