„Natálie, co tam zase děláš,“ poslouchala jsem skoro celou školní docházku. „Nebav se.“ „Dávej pozor.“ „Co jsem teď říkala?“

K neštěstí všech učitelek jsem jim vždy byla schopná podat téměř přesnou odpověď. Pamatuju si, kolik přemlouvání je stálo, abych byla aspoň chvilku zticha. Jak se mi i doma snažili jemně vysvětlit, že já možná stíhám poslouchat výklad, i když se bavím, ale že tím ruším ostatní děti, které třeba nestíhají. To mi bylo líto, ale přestat vyrušovat jsem nedokázala. Kdybych jenom vyrušovala, asi by to šlo. Jenže já jsem si ze všech furt dělala srandu.

„Mámo, budeš nám, prosím, dneska sloužit?“ ptám se i své mámy, když jsem o víkendu u rodičů a přijde za mnou na návštěvu Radunkon, moje kamarádka ze základky a máma nám nese na zahradu džus. „A zaplatíš mi?“ ptá se mě. „Proč, aby sis zas mohla nakoupit sladkosti? Babička, když má penízky, tak je všechny utratí za šlehačku,“ říkám svému maličkému synovi a moje máma se jenom směje.

Pár dní předtím jsem byla na pracovní cestě se všemi svými kolegy. Měla jsem zrovna v ten den narozeniny, takže jsem večer chtěla logicky slavit. Po pár panácích jsme s kolegyní jezdily rodeo (vedoucímu na zádech) a vyzvala jsem k pěstnímu souboji vedoucího aktivismu, který je asi tak třikrát větší, silný chlap. Já teď asi nemám ani padesát kilo.

Já vůbec nechápu, jak můžu ještě pracovat a bydlet a tak.

Ale zase je nutné zmínit, že to nikdy nemyslím zle. A práci fakt udělám. Dnes už dokážu i poměrně spolehlivě odhadnout, kdy se mám stáhnout zpátky a z člověka nade mnou si nestřílet, nedělat blbosti, zavřít hubu a makat. Protože pokud mám nad sebou někoho, koho mám ráda, tak ho respektuju, i když to tak možná někdy úplně nevypadá.

Pokud však mám co do činění s člověkem, kterého ráda nemám, tak ho nedokáži respektovat, ani co se za nehet vejde. To je někdy blbá vlastnost, zvlášť, když jdete třeba na úřad. Nebo když nerespektuju nějaká pravidla a druzí lidé v tom nevidí žádnou srandu.

Nedávno se nám s mým mužem stalo, že jsme na Florenci na metru přestupovali. Měli jsme s sebou kočárek a jeho napadla výtečná věc, že využijeme výtah, který tam je. Výtah nás vytáhl na ulici a nám se nechtělo přecházet (to se mi tak někdy stává), tak jsme zase jeli dolů. Mezitím se na nás divně dívali lidé, kteří čekali na ulici celou dobu, aby mohli nastoupit, aby se jen otevřely dveře, já se na ně mlčky podívala, znovu je zavřela a jela zpátky dolů.

Můj manžel se mi za to dodneška směje a říká, že jsem jim měla něco říct. „Co si jako mysleli,“ říká mi.

Mám teď mít půlroční hodnocení v práci a řeším, kde jej uděláme. Vždycky si můžu vybrat jakékoliv místo, jen, aby bylo v Praze. Takže si vybírám srandovní místa. Už jsem měla své hodnocení u kamarádky v její práci, u naší kolegyně doma (můj vedoucí vůbec nevěděl, že tam jde), jednou dokonce u nás v baráku ve sklepě, kde jsme seděli tři hodiny na rozkládacích židličkách z IKEA, a pokaždé se snažím to posunout o úroveň výš. Teď bych to chtěla udělat v kabinetu vedoucího mojí bývalé katedry. Nevím, jestli se odvážím mu napsat. Možná jo. Protože já fakt nemám žádné limity.

Trochu se stydím, tak se teď snažím přemluvit své kamarádky, aby mu napsaly. Snažím se je zlanařit na to, že bych to měla od nich jako dárek k narozeninám.

A co vy? Máte také problém s autoritami?