Malba ornamentního motýla na oranžovožlutém pozadí.

Úřady

“Tak počkejte, to se musím podívat, jestli je vůbec možné, aby se váš syn jmenoval Peter a ne Petr,” říká vážně a zasmušile paní na matrice. Samozřejmě, že je to možné. Samozřejmě, že je tady hromada Slováků, kteří se jmenují přesně takto.

Vím, že paní se musí podívat do speciální knihy, jestli je toto jméno povoleno. Vím i tolik, že kdyby nebylo, musím si zpracovat posudek o tom, že jde o jméno v určité části světa běžně užívané.

Kdysi jsem fakt nesnášela úřady, protože přesně takto fungují. Najdete si na internetu, že na něco máte nárok a chcete si danou věc vyřídit, a narazíte na neskutečné množství kliček, problémů, vytáček a výjimek, proč to právě pro vás nejde. Naštěstí pro mě a naneštěstí pro úřady mám takovou pomůcku. Jmenuje se autismus.

Než jdu na úřad cokoliv řešit, strávím den až dva, někdy, když jde o větší věc, i týdny, studováním daného problému online. Přečtu si všechny dostupné diskuze a problémy, které lidé řešili přede mnou. “Nedali mi toto povolení, protože jsem s sebou neměl tento a tento papír,” píšou třeba a já si okamžitě druhou kopii pořizuji a nechávám úředně ověřit, protože přece mě nepoloží nějaký chytrák na to, že sice mám kopii, ale bez razítka. Mozek se mi vaří a škvaří, ale já jedu a jedu a jedu. Vedle mě mezitím hora papírů roste a roste. Kdy jsou úřední hodiny? A řeší se v úředních hodinách přesně můj problém, nebo jej mám řešit jinde a jinak?

Když přijde ten velký den a já jdu na úřad, zabalím si s sebou neskutečné množství papírů. Mnoho z nich ani nepoužiju. Vyčkávám dlouho a dlouho, než na mě přijde řada. To mi ani tolik nevadí, alespon si přesně sesumíruji, jak přesně budu mluvit a které věty použiji. Na to mi často nezbývá čas, když provádím ty své hloubkové analýzy změny trvalého bydliště (nebo samozřejmě mnohem složitějších věcí, jako je třeba trvalý pobyt občana třetí země, mého muže).

Samozřejmě, že mě to štve. Po náročném jednání, kde většinou dosáhnu svého tím, že úředníky ubiju k smrti svými argumenty a přesně tím, že jsem si něco četla asi milion let, sotva dojdu domů. Je to zvláštní, v jeden moment hýřím energií a snad i zlostí a vztekem, v dalším sotva hovořím a vleču se domů šnečím tempem. Jsem pak velmi unavená a chci jen spát, nevidět žádné lidi.

Je to tak trochu daň za tu “superefektivitu”.

Vlastně se toho bojím, bojím se, že zase budu muset něco řešit na úřadech. Kdykoliv otevřu poštovní schránku a není v ní nic, tak děkuji Vesmíru a cítím velký klid. Na internetu se někdy i cíleně vyhýbám diskusím o tom, když někdo řeší něco na úřadech. Nebo když mi někdo napíše, že by chtěl poradit, že řeší to samé, co já, sevře mě panika. Vybaví se mi všechny ty hodiny, které jsem strávila studiem, tenze, kterou jsem zažívala, když jsem na úřad šla a řvala tam, všechny ty papíry a vyhledávání a ověřování a…

…prostě, i když vím, tak někdy z důvodu zachování psychického zdraví poradit nedokážu.

Moc bych uvítala, kdyby někdo vytvořil nějaký jednotný manuál, jak postupovat, který by byl neměnný. Ke kterému by měli všichni lidi přístup a nikdo se nemusel už nikoho na nic ptát, po nikom křičet ani nic odkládat a řešit desetkrát. Kéž by šlo vše vyřešit třeba online.

Achjo.

Ale tak třeba se dočkáme.