Barevná digitální kresba, na které stojí malá dívka zezadu před obrovskou vilou porostlou zeleným listím. Je teplý letní den.

Být zapálen (a neshořet)

Kdysi jsem chtěla stihnout úplně všechno.

Možná za to mohlo mé velké středoškolské maskování, kdy jsem chtěla být prostě a jednoduše jako ostatní holky, abych nevybočovala z řady a nikdo mě nešikanoval. Toužila jsem po přátelích a po společnosti a toho dosáhnete poměrně jednoduše – vždycky všude budete, zažijete všechny zábavné momenty s ostatními. Vědci říkají, že se s někým začnete přátelit, když spolu strávíte kolem 200 hodin aktivního času . A asi to tak je. Otázkou je, jestli jsou to pak opravdu přátelství na život a na smrt, “na kost”.

Když jsem byla už trochu starší a začala jsem pracovat, najednou jsem se s přáteli vídala každý den. Má práce je poměrně společensky náročná, vlastně vedu různé dobrovolníky a aktivisty, které i školím, trénuji, poslouchám jejich bolístky a zpětné vazby, někdy i radostná sdílení a krásné vzkazy. A pořád se něco děje. Vernisáž tam, workshop na škole sem, jindy zase třídenní pracovní cesta, organizace velké letní školy na čtyři dny, další týden přijedou kolegové ze zahraničí, kterým ukážeme naše workshopy, no a můžeme si vyškolit i nové dobrovolníky z řad menšin a poslouchat hodiny jejich příběhů? (Školit budu zase třeba tento čtvrtek.)

Je to náročné.

Zvláště, když je člověk na spektru a věci možná rozebírá do nejmenšího možného prachu jako já. Když si musím v hlavě promítat celé konverzace před usnutím, když pořád přemýšlím nad nějakou frází, kterou někdo řekl. Dnes jsme s Jirkou vymýšleli evaluační otázky pro naši mobilní hru (kterou celou, zatím, mimochodem, dobrovolně po večerech ilustruji, i když mám tedy dítě, rekonstruuji byt, řeším tento svůj vlastní aktivismus, jo a vlastně ještě pracuji..), a řekla jsem, že nějaká otázka by byla příliš “mravokárná“. A teď to slovo celý den nemohu dostat z hlavy. Vlastně proto píšu i tento článek, protože jsme řešili, mimochodem, různé stupně psychické odolnosti..

Já myslím, že mám fakt neskutečnou hroší kůži, že si vždycky trochu pobrečím, mám meltdown, ale druhý den se seberu a jako býk jedu dál. Ale i to má určitě někde své dno. A já si uvědomila, že ho nechci hledat.

Slovo mám naštěstí kam dát. V mé práci mají pro mé bizarnosti pochopení, proto jsem založila i “Tabulku zajímavých slov”, kam slovo za chvilku odložím, oznámkuju úroveň jeho zajímavosti, podám vysvětlení, proč tam je, a bude mi dobře. Ale fakt, že je toho opravdu hodně, moc odložit nejde. Ani mou únavu někdy ne.

Pak jsem si uvědomila, že toho dělám opravdu až příliš. Tak z nouze jsem si sečetla, kolik času čemu věnuji. A došlo mi, že jsem vlastně v mínusu, co se týče nějaké osobní regenerace, že mám denně možná, když je dobrý den, tak 20 minut času úplně a jen pouze pro sebe, kdy rozhodně nemusím a nebudu nic dělat (kdy nemám ani naplánováno, že se budu třeba učit španělsky – a že jsem se naučila poměrně obstojně, každý den hodinu, když dítě spí). Tak jsem prostě začala škrtat. A Péťa mi pomáhal. Někdy to nebyly lehké škrty. Stále si dodnes říkám, jestli se se mnou lidé budou chtít ještě bavit, když nepůjdu tam a tam a tam…, pak si však vždy řeknu, že je lepší, když někam půjdu jednou za delší dobu, ale opravdu odpočatá a užiju si to. Když třeba řeknu, že na pracovní událost nemůžu, protože už mám opravdu odpracováno hodně hodin, a že tam nepřijdu ani dobrovolně.

Objevila jsem také kouzlo manuální práce. Nevím, jestli jsem byla v poslední době někdy tak upřímně nadšená jako včera, když jsem se vrátila z práce a zjistila jsem, že můj muž uklidil celý ten pokojík, který jsme rekonstruovali, a já do něj mohla zpátky vrátit nábytek. Když jsem do pokoje vešla a nade mnou se vinula klenba, kterou jsme MĚSÍC zachraňovali, která má tři metry padesát oproti předešlému dvoumetrovému zaprášenému stropu, byla jsem úplně nejšťastněšjí na světě. Staré stěny. Vysoké stropy. Najednou jsem se po dlouhé době cítila fakt doma, v klidu.

Škrtat. Škrtat škrtat škrtat. I když teď jsem dopsala článek na svůj aktivismus a půjdu malovat dobrovolně zase ty své ilustrace…

(ale je teprve osm! a když budu kreslit hodinu, tak mám pak ještě celý večer!)