Praha je v srpnu tak krásná.

,,Já si přijdu jak někde u moře,“ říká Bára, když spolu jdeme na tramvaj. Zapadá sluníčko a my jedem k řece na koncert, který je na lodi. Což je kouzelné samo o sobě.
S Bárou teď trávím dost času. Je to moje spolubydlící, kamarádka, spolužačka…no, znáte to. Fakt moc ráda si s ní povídám. Je hrozně hodná, ale zároveň má drzé poznámky; je tolerantní a sama aktivně podporuje různé menšiny, a přitom dělá pořád ironické vtípky.
Hodně se po Praze toulám. Jsem hodně venku. Málokdy sedím.
A hodně mě to uklidňuje.
Včera jsme spolu šly na koncert Prago Union na loď. Co na tom, že jsme obě pak ráno vstávaly do práce. Co na tom, že Kato začal o tři hodiny později.

Koncert ad absurdum. Pán vedle nás si balil asi padesátimetrového špeka, tančila tam holka s vějířem a dělala nám v první řadě příjemnou atmosféru, poznaly jsme se s nejrozporuplnějším mladým mužem na světě, Jirkou (tak tys chtěla poznat nějaké zajímavé lidi, Natyno, splněno!), který si na nás vzal kontakt tak, že si naše jména napsal na mobil do zprávy, kterou si následně poslal. Sám sobě. A ještě jeho dvěma dalším kámošům, které jsme absolutně nezajímaly.
Ale studoval vysokou školu. A shrnul to naprosto nádherně:,,Tak taky se tam učíme ********. Jako všude.“

Jeden den bylo tak krásně, že mě to nabudilo si udělat rekonstrukci pokoje.
,,Natálo, a už sis koupila aspoň žárovku do pokoje?“
,,Já jsem si koupila lampičku.“
,,Natálo,“ směje se Bára přes celý byt, ,,co to je ***** za řešení?!“

Každé ráno mi přijde, že je reálný svět nejblíž za celý rok barvám, jaké mají mé obrazy. Když jedu ráno autobusem a je vedro, mám zvláštní pocity. Ale hezké. Připomíná mi to, když jsem byla malá. Líbí se mi, jak vypadá paneláková šedá oproti modrému nebi, jak hezké jsou ráno chrpy po cestě na autobusovou zastávku (a vždycky odpoledne se zavřou, tak si je pak už nemůžu natrhat do vázy)…
A já mám pocit, že jenom pro takové krátké momenty, pro takové imprese, stojí za to existovat.
Pro sluneční paprsky. Pro rána v Praze. Pro mlhavé vzpomínky z dětství.
Nikdo mě neshání. Všem je putna, co celý den dělám. Nemusím nic. Jsem svobodná. To je tak nádherný pocit. Můžu se zavřít do svého světa. Vracím se odpoledne domů jako dospělý, nezávislý člověk. Nikdo se mě neptá ,,cos dneska dělala“ nebo ,,jak ses měla.“ Tyhle otázky mě obtěžují. A cítím nekonečný klid v duši, když jdu domů a vím, že se mě nikdo nebude na nic ptát. Že budu sama. V tom oranžovém teplém srpnovém světle.

Sedím si takhle u počítače a najednou se ozve Gottovo Být stále mlád.
,,Mít stále hlad, to bych si přál, mít stále hlad…“ zpíváme na celou čtvrť.

Oranžovožlutý večer. Měla jsem něco zařídit, ale nakonec to zase zařizujeme oba. Komunikační šum způsobil i to, že jsme se nedohodli na správné zastávce.
Jdem s Midgeym po Karláku, říká mi:,,Jsem si psal s Bárou. Včera a tak. Sice samé nesmysly, ale..“
,,Já vím,“ říkám mu to s takovým přidrzlým úsměvem. ,,Já vím úplně o všem, co si píšete.“
,,Tak tam není nic, co bys nesměla vědět…“
,,Naopak. Víš, co z toho píšu já a co Bára?“
,,A já si říkal v některé momenty, že to zní jako ty…“

Jasně. Akorát, že Bára není autistka. A vidíte, stejně mezi náma není moc rozdíl.

,,Bára mi olajkovala všechny moje HNUSNÝ fotky. Některý byly tak hnusný, že sem ani nevěděl, že je mám,“ běduje. Já umírám smíchy. Apropó, poklade…

Polepila jsem si stěny samolepkama s ptáčky a liškami a pampeličkami a motýly a květinami. A je mi fuk, že to je dětinské. Mám i dětinské povlečení, lampičku, ubrusy, polepenou skříň, organizéry, koberec, ne, vlastně dva nové koberečky, novou židli, vázu, ratanové kolečko na stole…
A o to krásnější Praha v srpnu je.

Na lednici máme nový strukturovaný systém úklidu, když se odstěhoval Kristián a Vlaďka. Týna mi to vyrobila. Moje jméno je tam vedeno jako Natála Tlustoprdka. Je to takový sofistikovaný posuvný kotouč. Bára tam má tak sprosté jméno, že to sem ani nemůžu napsat.

Týna mi pomohla vystěhovat z pokoje asi stopadesátikilovou skříň, čímž jí tady veřejně velmi děkuji.

Vše se dává do pohybu. I moje zuby. Mám rovnátka napevno, zatím jen na spodní čelisti.