Podle mě je toto docela důležitý článek. Je ze stránky life-with-aspergers.blogspot.com.au

Jeden čtenář se mě ptal, jestli bych mohl napsat něco i o hroucení u dospělých. Tohle je můj pokus. Není moc dobrý, protože je pro mě docela složité o tomto tématu psát. 

U dětí se občas zhroucení popisuje jako „záchvat“. Rozdíly mezi záchvatem a zhroucením jistě znáte, tak vás jimi už nebudu obtěžovat. 

Klíčové pojmy, které se týkají zhroucení, jsou tyto:

• Jsou nekontrolovatelné
• Jakmile jednou začnou, nedají se snadno ukončit
• Důvod, proč zhroucení nastane, obvykle není jen jeden, důvody mají často kořen ve smyslovém vnímání a jsou dlouhodobější.

Když se zhroutí malé dítě, můžete jej odnést někam, kde bude v bezpečí, ale co s dospělými a dospívajícími? Jako rodič můžete říct dětem, aby šly do pokoje, a někdy vás i poslechnou, ale co když se takto hroutí váš partner nebo partnerka? 

Dospělácká hroucení se také dějí (jenom jsou míň viditelná) 
Ano, i dospěláci se hroutí. Nemluvím o záchvatech vzteku a chuti vrazit někomu, kdo s vámi nesouhlasí. Na to nepotřebujete být na spektru – stačí trocha alkoholu a stresu.

Mluvím o zhroucení v plné síle.

Většina dospěláků, kteří si takové zhroucení už někdy zažili, jsou schopni mít alespoň nějaký stupeň kontroly nad SPOUŠTĚČI. Často poznáme, když nám někdo ,,hraje na nervy“, a změníme téma nebo odejdeme z místnosti. Stejně tak když vejdeme do obchodu, kde hraje hudba hodně nahlas, řekneme prodavači, aby ji ztišil, nebo odejdeme. Jsme na tom lépe než děti.

Sebekázeň
Bohužel existují i situace, kde nelze využívat našich práv dospěláka. Někdy na nás vylítnou drzí lidi, někdy se dostaneme do situací, z kterých si nemůžeme pomoci, a někdy jsme příliš přehlcení na to, abychom nějak zareagovali.

Policie
K zhroucení dospěláka často dojde třeba při příjezdu policie. To je bohužel nejhorší možné načasování, protože se v ten moment násilí a vztek oplácí rovněž násilím a vztekem, ale legálním.

Když se zavolá policie, aby sjednala pořádek při stresujících situacích, dospělý aspík už je dávno ve stresu. Jak stoupá napětí a oni cítí, že jsou na pokraji zhroucení, snaží se situaci opustit. To ovšem nemohou, pokud je kolem policie. Je časté, že nevinní AS utíkají před policajty a stejně časté je i to, že i klidní AS se v takových situacích uchýlí k útoku. 

Je důležité dát policii vědět, že máte AS, co nejdříve to jde, a snažit si promluvit v co nejméně nepříjemném prostředí. V některých případech je lepší sjet někam mimo scénu a probrat danou událost jinde. 


Omezené možnosti odejít ze situace se nevztahují jen k policii. I dospělí s AS mohou být omezováni doma svými partnery – ti jim nedovolí se někam schovat a utříbit si myšlenky.

Zodpovědnost je také mocná síla. Co třeba rodič, který bere dítě na hřiště a zjišťuje, že jej hluk a společnost dohání k šílenství. Nemůžete odejít, protože dítě nemůžete nechat samotné. 

Spousta rodičů s problémy se smysly se obvykle těmto místům vyhýbají, ale když na daném místě má být oslava třeba dětských narozenin, tak raději jdou, protože nechtějí svým dětem upírat právo si najít kamarády.

Někdy nemáte moc na výběr a musíte jít i do ,,teritoria na zhroucení“ a doufat, že vás nic nerozhodí.