V poslední době hodně píšu o -náctiletých, tak chci jen nastínit, jak to v druhé půlce (16+) vypadalo u mě, co se týče mých vnitřních pochodů a hlavně, vztahů.  Takže vám předložím takovou povídku. A na závěr článku by vše mohlo vygradovat tím, proč jsem se rozhodla psát tento blog.

Pročítala jsem si staré maily a zprávy od lidí, s kterými jsem se kdysi kamarádila, bavila…a tak.
Došla jsem zhruba do doby, kdy jsem si začala s Kristiánem. V té době jsem totiž začala tak nějak přemýšlet o svém ,,já“, o své podstatě, o tom, co od života doopravdy chci.

Při pročítání mailů mi rvaly staré vzpomínky srdce. Ale víte, proč?
Protože jsem žila život přesně tak, jak jsem ho žít nechtěla.

Byla jsem studentkou střední školy, měla jsem chytrého partnera, který by mi časem poskytl asi velmi kvalitní zázemí a rozhodně bychom se neměli špatně, sháněla jsem si kamarády, kteří byli na baterky, chodila do školy, která mě ubíjela. Nosila jsem obyčejné hadry a barvila jsem se na blond. Občas jsem si obarvila vlasy třeba já nevim na duhu, způsobila jsem ve škole rozruch, a protože mám hluboký hlas a drzý podtón, tak mě brali. Ale já nebyla ŠŤASTNÁ.

Můj kluk mi nerozuměl. A ani jsem to po něm nemohla chtít. Ani já sobě jsem nerozuměla a nevěděla jsem, co chci. Já nerozuměla jemu, ani skoro nikomu jinému. Říkal věci, které mě snadno rozhodily. Stávalo se, že shodil nějakou věc, která byla mým speciálním zájmem. Ne každý člověk má čas a chuť někomu věnovat 24/7 všechen svůj volný čas a všechno tomu druhému vysvětlovat. A já to potřebovala jako sůl. Ale jen jsem dopadla jako hysterická žena, kterou rozbrečí každá kravina.

Vyhovovalo mi to, že jsem mohla trávit plno času sama doma, zavřená v pokoji, malovala jsem, poslouchala hudbu a hrála hry. Učila jsem se a četla knihy. Všechno jsou to věci, které mě moc moc baví a jsem ráda, že jsem jim mohla věnovat tolik času. To bylo na té době moc pozitivní.

Kristián je se mnou už velmi dlouho. Když přemýšlím nad dobou, kdy jsme spolu začali, přijde mi to jako z jiného světa. Kristián je velmi společenský a rád někam chodí. Já taky, ale strašně rychle mě to vyčerpá. A pak se dlouho regeneruju.
Trvalo velmi, velmi dlouho, než jsem se odhodlala Kristiánovi říct, jak moc mě tyhle věci vyčerpávají. Ale BAVÍ. Baví mě hrozně moc.

Netrvalo dlouho a stalo se jednou to, co jsem si přesně přála, aby se nestalo. Hodně jsem se zase snažila před Kristiánem vypadat co nejlíp, dobře se oblíkat, říkat vhodné věci, všechno jsem si nacvičovala i několik hodin před zrcadlem. Ten den jsme s Kristiánem šli na procházku. V té době jsme spolu už i oficiálně chodili. Bylo mi osmnáct a zapálili jsme si spolu trochu lehkých drog. Nikdy předtím jsem venku nekouřila (dneska už to teda dávno nedělám vůbec) a moje už tak silné smysly dostaly  hrozný šok. Šli jsme po kraji silnice a kolem mě projížděla auta. Šli kolem lidi. Svítilo mi slunce do očí. Když  jsem mrkala, bylo to jako stroboskop. Rychle jsem si sedla, pár sekund si nepamatuju, pak už vím jen klasicky hlava v dlaních, klepání, houpání.
Kristián si myslel, že je mi špatně. Nikdy nic takového neviděl, není čemu se divit. Dostal mě domů, nechal mě si lehnout do postele, zavřel a odešel. Já se tak bála, že je všechno v háji. Tolik nacvičovaných hodin. Tolik starostí.

Ale on se na mě nevykašlal. ,,Vždyť kolikrát jsme odněkud museli odejít, protože mi bylo blbě“, říkal se smíchem. Mám hrozně ráda, jak s lehkostí bere tyhle vážné věci, to je jako moje mamka.

Časem poznáte, že je pro vás ten druhý ochotný obětovat prostě cokoliv. A Kristián je. 24/7 vedle mě. Pracuje. Stará se. Uklízí a vaří. Někdy si nadáváme. ,,Já tak nemám rád ty tvoje záchvaty úzkosti, všechno musíš mít naplánované. Nesnáším, jak jsi nepraktická,“ a já taky řvu ,,a ty zas musíš pořád něco dělat a všechno jenom povrchně a nemůžeš jenom sedět doma!“ Ale ani jeden to nemyslíme vážně. Teda v té chvilce jo, ale v dlouhodobém hledisku ne.

Moje zvláštnosti se projevovaly čím dál víc, respektive šly víc vidět, když jsme spolu trávili tolik času. Když spolu trávíme tolik času. Ale Kristián to se mnou, narozdíl od spousty ostatních lidí(tak když ti to nedělá dobře, tak s náma na párty nechoď), nevzdal. A já jsem se začala učit míru. Kdy už mám dost a kdy mám jít domů. Od té doby se mi to stalo jen jednou jedinkrát, a i když mám k tomu blízko. Ale pořád se učím.

Každopádně víte, když jsem se rozešla se svým starým klukem a začala chodit s Kristiánem, tak se všechno hrozně změnilo. Uvědomila jsem si, že není úplně nejdůležitější na světě ZAPADNOUT. Důležité je být SPOKOJENÝ a ŠŤASTNÝ. I když vás k tomu štěstí a spokojenosti dovede ta nejklikatější cesta.

Pořád se trochu hledám. A vím, jak je těžké být holkou, která není úplně ,,obyčejná“. Jsem excentrická, ve vzhledu i v povaze. Společnost lidí mě baví hrozně moc, ale hrozně rychle mě unaví. Když se zaberu do nějaké věci, která moderní holky moc nebaví(třeba rýpání se v počítači nebo komplexní čištění hajzlíků v útulku, které trvá celé dopoledne), vydržím to dělat i několik hodin a vyprávět o tom vydržím i několik let. V kuse.

Tak píšu. Abyste se nestyděly (holky) se nechovat úplně konvenčně. Netlačte se do toho, co vás nebaví. Ale vylepšujte se, zlepšujte svoje dobré stránky a dobře poznávejte ty špatné, ať víte, jak je minimalizovat. Někdy se stane, že tuhle stránku čte i 1000+ lidí denně.
A DÍKY ZA TO. Situace se zlepšuje. Povědomí se zlepšuje. Pomalinku, ale jistě. Ze mě je ,,celebrita“, ale pal to čert (pro mě to není plus, ale spíš mínus, ale říkám si, jestli mám obětovat své jméno, tak dobré věci.) A jestli si máte z téhle stránky odnést jediné, je to toto – pokud nikomu neubližujete, může být každému úplně jedno, co děláte, jak to děláte, s kým se bavíte a co vás baví. Keep your minds open!