Víte, co mi přijde úplně neskutečné? Pamatuju si, jak jsem vždycky všem svým kamarádkám říkala:

“Jako, já vím, že ideální partner, jak si ho představuju, neexistuje, ale stačil by mi někdo, kdo by…“

Časem jsem si řekla, že než být s někým, kdo mi vyhovuje jen tak napůl, budu klidně celý život sama, protože se nemůžu – a nechci – s někým spokojit jen tak napůl. Člověk musí umět být i sám se sebou.

Můj seznam kritérií na ideálního partnera byl tak strašně, strašně dlouhý.

Aby měl rád umění a sám by ho uměl tvořit. A uměl si udělat dobrou srandu. A byl by hodný a měl by velké, tmavé oči. A byl by inteligentní, abychom si mohli hodně povídat i o tématech, která jsou trochu vědečtější. A měl by mít rád zvířata. A měl by být rád i doma, abychom spolu koukali na seriály a pořady a hráli hloupé hry. Neměl by mít rád sport, protože sportovci jsou soutěživí lidi a zaměřují se až příliš na výkon a materiálno. Měl by být vysoký, ale hubený, rozhodně ne žádné svaly. Pokud to bude takový vybledlý chorobný poeta, ještě líp. Měl by si umět udělat dětinskou srandu. Měl by umět kreativně vymýšlet hovadiny a měl by mě umět pochválit a ocenit, ale musí mě umět i vtipně urazit, musí si mě umět dobírat. Měl by se mnou plánovat, myslet na mě, zahrnovat mě do své budoucnosti. Měl by být schopný taky i vydělávat a přispívat na domácnost…

Většinou mě lidi se smíchem zastavovali, že chci moc. Že chci gaye. Že takoví lidi vlastně ani neexistujou. A já jsem si říkala, to si přesně pamatuju, že je hodně těžké říct, že nikdo takový není, protože svět je tak děsně veliký. Že se spíš jenom nepotkáme.

A měla jsem napůl pravdu. Bylo to jenom sedm tisíc kilometrů.

Když jsme se poprvé potkali, jediný kontakt mezi námi byl ten, že jsme si podali ruku. Když jsme spolu šli poprvé na víno, tři hodiny jsme si povídali. Vlastně jsme si povídali skoro a jenom o hudbě a o filozofii. Říkám „skoro“. Přišla jsem si jako v nějakém filmu, jak formálně to celé držel. Celou dobu jsem měla v hlavě svůj rozhovor s Barborkou, jak mi říkala, že si musíme k sobě vybírat lidi, kteří jsou hodní, abychom měli, jako lidi, větší sílu.

Byla jsem asi třikrát na rande od toho rozhovoru s Bárou, ať nekecám, a nikdo neprošel mým testem „hodnosti“. „Lidi jsou uvnitř spíš zlí,“ řekl mi jeden kluk s drobným posměškem, aby mi pak vyprávěl, jak četl Nieztscheho a se vším souhlasil. Před pár lety bych s ním chodila, protože mi přece dokázal, že je chytrý a má o mě zájem a je hezký. Tehdy jsem se usmála, zaplatila za víno a šla domů. Jeden další kluk mi řekl, že je super, že v nějaké ze škol udělali to, že děti posílají místo do kouta praktikovat meditace, jenže pak jsem zjistila, že víc dá za kouření trávy než kolik si vydělá, a to už jsme tu jednou měli. Další kluk měl v sobě takovou tu zahořklou trpkost a pasivní agresivitu, které jsem si po všech svých zkušenostech všimla už hned. Nechtělo se mi.

A najednou proti mně seděl naprosto nevinný mladý kluk s čistým úsměvem.

Když mě pak pozval do kina, koupil mi lístek a opět se ani nepokoušel mě obejmout. Šli jsme na film, který má tři hodiny, i to prý mu imponovalo, můj upřímný zájem o umění. Tak jsem mu koupila pivo a seděli jsme spolu a vyprávěli si o tom, jak jsem se přilepila čelem k lavici v páté třídě sekunďákem a museli mě sundávat lihem. Měla jsem problém vybrat si řadu, protože všude bylo moc lidí a byl problém se někam dostat.

Když jsme spolu šli na koncert, jen jsme si povídali. A vlastně jsme se i strašně moc smáli. Vyprávěli jsme si historky ze střední. Jak jel na maturitní ples dodávkou s kámošema, protože nepojede limuzínou, to přece není jeho styl. Strašně zkoumavě mě pozoroval. Testoval mě úplně stejně, jako já jej. Já jsem na lidi děsně opatrná. A mám šílená kritéria. A vybírám si je tak složitě.

A když se po dlouhé době konečně odhodlal, psaly mi všechny moje kamarádky, že jsem to vyhrála. Že je tak kouzelný, milý, zábavný, že je jako my.

Ale proč to tady říkám?

Jenže kdo je tenhle člověk, že je tak oblíbený u mých kamarádů, co se jim na něm líbí?

Je teď na pár dnů pryč a mně se stýská po tom, že mi roluje ponožky do poloviny chodidel. Po hloupých písničkách, které si zpívá zrovna tak, jak si je vymýšlí, přitom jde často o opakování několika slov. Po tom, že nemůžu spát pod přikrývkou Jennifer a on nespí pod přikrývkou Fred (já musím mít přikrývku Jennifer, protože se mu nelíbí ten materiál). Po jeho nerozhodném přešlapování v obchodech, kdy je nervózní, že je kolem tolik lidí. Po tom, jak občas potřebuje říct některá slova. Po tom, že neřeší, jestli se něco hodí nebo ne, ale prostě to tak řekne. Po jeho šíleném zápalu do hudby a nekonečně kreativnímu myšlení. Po tom, jak sám říká věci, jako že Jugband Blues nemůže člověk nějak doslovně pochopit, ale že přesně ví, o co v té písničce jde.

Ne PŘES to všechno. Ale PRÁVĚ PROTO.

Být autistický je vlastnost. A je to dobrá a krásná vlastnost.

Milujte svoje autisty, nikoho zajímavějšího už nepotkáte.