V práci jsme se teď stěhovali. Bylo to šílené.

Nabalili jsme asi milion krabic. Můj kolega mě fotil, jak na nich sedím, a dával to na Facebook. Já jsem týden balila, a to se mi smáli, že začínám brzo. V našem oddělení vzdělávání je nejvíc krabic, protože máme nejvíc věcí. A protože máme i málo zaměstnanců a já jsem byla jediná, kdo měl v dané době skoro celý úvazek a byl dostupný, tak jsem toho, logicky vzato, zabalila i rozbalila nejvíc.

Dneska jsem jen koukala, jak krásně to už mí další kolegové zařídili v nové kanceláři. Je to tam moc hezké. A já už tam mám své chráněné místo. Některé věci se prostě nemusí říkat. Mám ráda, že ostatní si sem tam místa prohodí, ale na moje nikdy nikdo nejde. Nevím, čím to je, jestli tím, že už jej mám celé zapatlané a špinavé :-))), nebo prostě proto, že respektují můj prostor…

Ale je to fajn.

Od května jsem začala pracovat na celý úvazek a skončila svou povinnou školní docházku. Samozřejmě mám ještě státnice a diplomku, ale už nechodím do školy. Ze života mi zmizel snad pomalu veškerý stres. Nevěřili byste, jak strašně moc mě stresovala škola. A až si za dvacet let budu zpětně číst své články, chci zde dodat – život bez školy je nejlepší možný život.

Nejde vlastně vůbec o to, že by mi to ve škole nešlo. Žádnou zkoušku (z povinných předmětů :-)))), jsem nemusela dělat nadvakrát. (Jako funny trivia vám řeknu, že jsem jednou neudělala zkoušku z vietnamské kultury, protože jsme si s Týnou prostě nebyly schopny zapamatovat veškerá jména všeho ve vietnamštině. Fakt záhada 🙂

Ale šlo o to, že ve škole to bylo prostě nesnesitelné. To se pomalu nedalo přežít.

Nenáviděla jsem, když mi ve středu zazvonil budík. A to fakt až tak, že mi bylo až fyzicky zle. Protože jsem věděla, že strávím celý den v té budově. V budově, kterou se line buď nemocniční vůně, nebo příšerná, hrozná, těžká vůně obědů z Menzy. Už tahle vůně měla někdy za příčinu to, že jsem se cítila, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout. Dělalo se mi z ní špatně a byla všude, nešlo jí utéct.

Do toho se musíte celý den velmi usilovně snažit, abyste se vyhnuli všem spolužákům. Protože si prostě nechcete povídat o diplomce, ani o státnicích, ani o zkouškách, ani o škole, ani o předmětu, ani o referátu, ani o semestrálce, ani o projektu, ani o grantu. Na estetice to šlo. Tam jsme si o tom povídali tak, že jsme se při tom prohýbali smíchy, protože jsme vymýšleli, co zase uděláme učitelům příště za koninu. Tady to je vše seriózní, vážné, matematické, přesné. A žádný jiný život neexistuje. Všichni ve volném čase dělají bud výzkum, nebo možná sportujou.

Já jsem nedělala ani jedno. A v tom hluku se musíte celý den pohybovat.

Nejhorší byl ten moment, kdy jsem vyšla ze školy. Po tolika hodinách přednášek se mi vždy chtělo úplně brečet. Dunilo mi v uších, měla jsem přehlcenou hlavu, nedokázala jsem se soustředit. Poslední minuty v lavici už jsem prostě tupě hrála Cooking Fever. V posledních týdnech jsem se v seminářích fotila přes živé šablony v aplikacích na telefonu. Protože to prostě nešlo, já jsem to prostě už nezvládala.

Přitom by stačilo tak málo. Stačilo by přes sebe neřvat. Stačilo by vnést do všeho trochu srandy. Stačilo by dělat přednášky interaktivnější. Stačilo by nenutit studenty za každou cenu přicházet všude, i když to nebylo úplně nutné. Na tolika hodinách jsem nemusela být, protože jsem si nedokázala zapsat absolutně nic. Ale prostě přijít musíte. Protože docházka. A bez docházky není zápočet. To je prostě nesmyslné. Takže mě to stálo tolik energie a tolik sil.

Už nikdy víc. Jestli tento titul nedodělám, tak na něj prostě nemám. A víte co? Mně to nevadí. Protože teď mám své „chráněné místo“. Teď mám prostor, kam přijdu. Je tam ticho a světlo, jsou tam lidi, co když vidí, že něco děláte, nechají vás být. Jsou tam lidi, kteří se mnou jdou rádi na oběd a rozebírají samé pikantnosti a srandu. A mají zájem mě na ten oběd vzít. Mně je uplně jedno, že nevydělávám tisíc milionů, ale je mi dobře. A ta duševní pohoda za to rozhodně stojí.

Nevím, jestli mě tam mají rádi, ale cítím se tam dobře, a to je hlavní. Každé naštvání, které tam zažívám, je jen takové zdravé, při kterém si mohu kolegům nahlas postěžovat, a ti se ke mně vždycky ještě přidají. Mají upřímný zájem se se mnou přátelit. A to mě moc těší. Když přijdu domů, mám pořád dost energie na to zajít si někam na jídlo nebo jít k řece nebo si pustit film. To po škole nešlo. Po škole jsem přišla domů a se svěšenou hlavou snědla večeři, lehla si do vany a pak v posteli hrála do usnutí Cooking Fever. To jsem si nechtěla s nikým povídat, protože už jsem na to neměla sílu.

Tak moc mě škola vysávala a to bylo jen jednou týdně. Proto bych ráda vzkázala všem, co tam ještě chodí – bude to lepší. Pokud si najdete dobrou a klidnou práci, bude to mnohem, tisíckrát, milionkrát lepší, slibuju.