„Úplně takhle jsem vám o tom říkat nechtěl, ale dějí se určité věci, o kterých byste měli vědět. Je tady se mnou v chlívku a v kuchyni jej nevidím. Víte, proč to zkouší? Já ne. To, jak se pro nás věci vyvinou, ovlivňují ostatní. Neznám tě, ale vím, že se děje něco opravdu zvláštního. Jak by nám tato možnost mohla posloužit lépe? Mohl bych ti to říct, víš. Když slyším, co mi dáváš za seznam možností, začínám si myslet, že tam máš kočku. Máme dostatek vědomostí i na to, abychom ti, samozřejmě, řekli opak. A já bych opak vůbec nechtěl ani naznačovat. Ale nikdy nevíš, viď? Odejdu a za chvilku se vrátím, jen, co se to obrátí dovnitř a pak zase ven.“

Znám jednu autistickou holku, o které se říká, že má neorganizované myšlení – že tak komunikuje. Co si myslíte o odstavci, který jsem právě nahoře citoval? Nacházíte v něm neorganizované myšlení? Pokud jste psychiatr, připadá vám, že člověk, který něco takového říká, očividně nedokáže myslet jasně?

Vlastně je to velmi jednoduché. Jde o mechanismus, který používám, když vytvářím řeč, odtržený od mých opravdických myšlenek. Mám gigantickou komoru plnou frází a pravidel, jak tyto fráze kombinovat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že existuje vlastně jeden (i když velmi široký) způsob, jak jazyk používat: a to přeložit něco o sobě do slov, aby si to někdo jiný mohl zase přeložit z mých slov do toho, jak oni sami rozumí světu.

Měl jsem široký repertoár určitých vzorců frází a vět, a dokázal jsem je i připojovat k situacím, v kterých jsem se nacházel, a pak to vypadalo celé celkem věrohodně. Co mi celkem trvalo, bylo najít spojení mezi všemi těmito vzorcovitými frázemi a tím, co jsem si zrovna myslel. Nikdy se mi nepovedlo předat tyto vzorce úplně do své řeči (nebo jestli jsem to někdy uměl, tak jsem tu schopnost ztratil a musel se ji znovu naučit – nikdy si nejsem úplně jistý, co se týče některých aspektů mého vývoje). Jde mi mnohem lépe psát. Mám vlastní generátor slov (říkám mu Překladatel), který pro mě pracuje, namísto toho, aby se prostě vydával kamkoliv se mu zachce na volné noze.

Ale je pro mě neskutečně lehké zkrátka vypustit jeden krok v celém tomto jazykovém procesu. Konkrétně jde o ten krok, kde máme přijatelné kombinace frází, a vybereme správné fráze, které se drží toho, co chci říci. Vztah k tomuto kroku jsem si vyvinul dost pozdě, stále mám všechny ostatní mechanismy funkční natolik, že ten krok nemusím vůbec dělat. Mohl bych odstavce, jako je ten nahoře, tvořit nekonečně celé hodiny. Nebo z hlavy vychrlit spoustu věcí, které jsem slyšel, nebo situací, takže by tam byl jen tangenciální vztah, ale nic přímého, všechno podle určitého vzorce s celkem dobrým smyslem pro jeho používání.  Aniž bych nutně nějak více odkazoval ke svým myšlenkám.

Donna Williams to jednou popsala následově:

Můžeme srovnat dva typy lidí. Ty, kteří bojují s extrémními impulzy, a pak ty, co běžně říkají echolálie a mají v mozku mnoho uložených frází, kzeré prostě střílí podle asociace nebo náhodně. Ti druzí vedou úplně odlišnou bitvu, aby vyvinuli funkční interpretativní jazyk.

Abych použila analogii: první skupina se vlastně pokouší naučit chodit maličké hříbátko, a to tak, aby nebylo příliš nemotorné. Druhá skupina se pokouší zkrotit mladého divokého hřebce, ke kterému se nikdo ani nepřiblíží, aby se dokázal chovat tak, abychom mu rozuměli, jeho chování mělo nějaký záměr a dalo se relativně kontrolovat. Když se zeptáte první skupiny, jaké to je zkrotit nefunkční jazyk a vést to celé směrem k funkčnímu jazyku (ať už jde o psaný či mluvenou řeč), je to jako jít se zeptat do řeznictví, jestli by vám neporadili, které boty jsou nejlepší.

První skupina, o které Donna mluví, jsou lidé, kteří si jazyk osvojují pomalu, ale jejich jazyk se nevyvíjí ve všech těch podivných vzorcích naprosto nepředvídatelně, a zkrátka si jazyk musí osvojit mnohem opatrněji a pomaleji než většina lidí. Druhá skupina jsou lidé, jako jsem já. Lidé, kteří mají kousky a trhance jazykových dovedností, které dělají bizarní věci, které jsou na štíru s jazykovou komunikací – ne že by neměli žádnou jazykovou komunikaci. Tyto dvě skupiny se nemusí navzájem vylučovat, sám bych řekl, že existuje spousta lidí, kteří se nachází v obou skupinách.

Je to spíše jako rozdíl mezi dvěma jinými věcmi, které také často zažívám. Jednou z nich je neschopnost pohybu, protože prostě nedokážu vyslat signály, abych se pro něco natáhl, nebo nedokážu svou ruku ovládnout v prostoru. Druhá věc je neschopnost hýbat se tam, kam chci, protože posílám signály své ruce, ale ta si dělá něco úplně jiného – snad i opak toho, co jsem zamýšlel, někdy je to i destruktivní, když se sám praštím. Druhá vyžaduje mnohem více ovládání a je mnohem složitější ji zvládnout a pracovat s ní. V druhém případě se někdy dokážu soustředit vlastně jen na to, abych ten špatný krok zkrátka neudělal, a pak už nemám dost energie k tomu udělat ten správný krok, takže to vlastně navenek vypadá, jakože nedělám nic, když přitom vevnitř bojuji s celkem komplexním pohybovým tikem.

Taková je pro mě i řeč, tak moc, že mám malou naději, že se mi někdy povede ji rozuzlit natolik, že ji budu moci v budoucnosti používat (moc mě to netrápí, mám psaní, které je pro mě mnohem jednodušší rozluštit). Je to fakt úplně jako snažit se jezdit na divokém koni, který běhá do všech stran, a sem tam se mi náhodně povede dostat jej tam, kam chci, ale když se mi povede nacpat jednu větu toho, na co myslím, do deseti toho, na co zrovna nemyslím, nikdo nerozpozná ten rozdíl, a já jej nemohu snadno filtrovat. Takže spíše potlačuji většinu mluvené echoláli a hlasových tiků, když jsou kolem mě ostatní (a mnoho autistů ani toto nedovede), a to je asi tak všechno, co dovedu v souboji s řečí.

„Neorganizované” věty, které jsem nahoře citoval, jsou prostě mé mechanismy, zbavené nějakého záměru komunikovat. To je čistý materiál bez jakékoliv cenzury, z kterého buduji své opravdové věty. Ale je to jazykový mechanismus. Nereflektuje vzorec mých myšlenek, a kdyby se to někdo snažil takto vykládat, velmi by ho to zmátlo a vůbec by nevěděl, na co myslím. Mám i jiné jazykové mechanismy, které vyžadují více sofistikovanosti a úsilí, ale stále moc nepřidávají komunikaci samotné (a pak mám další, které nevyžadují téměř žádné úsilí, a vypadají mnohem neučesaněji).  Mám celý repertoár jazykových vzorců, které nemají nic společného s propojováním těchto jazykových vzorců s tím, jak přemýšlím. Snadno bych vám je předvedl, většinu života jsem je všechny kombinoval, abych se někam dostal. (Mimochodem pokud se ukáže u člověka, že jejich receptivní jazyk je pod úrovní jejich očividného expresivního jazyka – je to znak toho, že se něco takového může dít).

To nejdůležitější, co je o tomto zapotřebí vědět, je, že myšlenky nejsou jazyk a mé vnímání světa je celkem jasnější než by si člověk myslel, kdyby měl interpretovat jen mé surové jazykové mechanismy (které mám někdy celkem problém přeprat). Další důležitá věc je, že člověk může mít tyto jazykové potíže, i když dokáže vlastně komunikovat, a poměr těchto mechanismů k mechanismům jiným se může člověk od člověka velmi lišit.

Ale toto je jazyk. Myšlení a vnímání světa je něco jiného než jen jazyk, který člověk tvoří, pokud je tedy ten člověk jako já, nebo jako mnoho dalších lidí s podobnými potíži v oblasti jazyka. Dokáži svět vnímat celkem přesně a organizovaně, to se dá pravděpodobně dokázat testováním v neverbální oblasti, svět vnímám bez jazyka a můj smíchaný a rozpitý jazyk nereflektuje, jak se stavím k realitě – reflektuje pouze a jenom produkci jazyka mým mozkem (pořád nedokáži pochopit, proč si lidé myslí, že jazyk a myšlenky jsou tak provázané, že když jedno bude v nepořádku, bude v nepořádku i to druhé).

Bojím se o bezpečí malé holčičky, která dostala nedávno diagnózu od specialisty, který celkem očividně ignoruje odlišnosti autistického jazyka. Lidé, kteří mají takovéto obtíže s jazykem, se potřebují naučit, jak převzít kormidlo a natočit jazyk do produkce, která je více srovnaná s našimi myšlenkami. Často se stává, že nás vytrénují, abychom jazyk používali tak, jak si ostatní myslí, že musíme myslet, a že nám tím vlastně pomáhají i srovnat si myšlenky. Co se však opravdu děje je to, že to od nás jazyk odstřihává ještě víc, a to do světa, kde jen opakujeme to, co po nás druzí chtějí.

Místo toho, aby s naším jazykem manipulovali a tvrdili nám, že nyní odráží naše myšlenky, které jsou mimochodem pak také jasnější, by nás lidé spíše měli učit (a je mnoho způsobů, jak to dělat, které by hodně lidí ani nenapadly), jak vzít naši schopnost opakovat fráze (nebo věty, odstavce, písničky, cokoliv) a srovnat slova, která opakujeme, s tím, co si vlastně doopravdy myslíme. To, co se pokouší dělat lidé ostatním, kteří mají udajně „neorganizované myšlení“ je sto tisíc světelných let, někdy i přímo úplný opak, od toho, co se autisté s těmito jazykovými potíži potřebují naučit.

Jde o problém mezery mezi myšlením/vnímáním (včetně myšlenek, které nejsou v plném vědomí ani pro toho, kdo přemýšlí) a jazykem, a mezery mezi jazykem a komunikací-myšlenek. Nejde o mezeru mezi myšlenkami/vnímáním a realitou.

 

Z anglického originálu The Naked Mechanisms of Echolalia

od Mel Baggs

The naked mechanisms of echolalia.

Přeložila Zrzavá holka

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty