K čemu mi to je, když bude celý svět vědět, co je autismus, když se ke mně stejně nebudou chtít lidé lépe chovat?

Chovají se k autistům špatně lidé, kteří o autismu nic neví, nebo lidé, kteří tomu druhému prostě nedávají všechno, nechtějí jej pochopit a berou všechno na světě jedním metrem?

Během posledního roku jsme pracovali se zhruba dvěma tisícovkami dětí, které jsme učili o menšinách(tím, že se s menšinami přímo scházely) , lidských právech, přijetí. Je to moc zábavná práce a mám ji moc ráda – a mým hlavním úkolem mimo přímého chození do škol je i dělat analýzy, zpracovávat rozhovory, data, dělat monitoring, jak moc co funguje. A řeknu jednu věc celkem jasně:

osvěta, bez pěstování lásky a empatie, je celkem k ničemu.

Stalo se mi mockrát, že mi děti vyšvihly vlastně celkem dobrou definici autismu (autisté mají velmi speciální zájmy, je to odlišnost, mohou se zhroutit, může jim vadit blikající světlo nad hlavou…apod), ale stejně jsem se pak dozvěděla, že mají ve třídě dítě, které je autistické a šikanované.

Protože osvěta a přijetí jsou dvě věci. Můžu být nejosvícenější na světě, ale když prostě nechci, tak s věcí nic nedělám. Snažím se vymyslet nějaký dobrý příklad, který nám to přiblíží. Třeba děti a zelenina. Existují dvě situace:

1. Dětem vysvětlíte, že zelenina má strašně moc vitamínu C, vlákniny, je zdravá, dobře se po ní prospívá a tráví. A děti to většinou velmi snadno pochopí. To ale pořád neznamená, že jim bude zelenina chutnat. Často vám to dokonce řeknou naopak:“Já vím, že paprika je strašně zdravá, ale když mně prostě nechutná...“ („Já vím, že je autista, že nebude třeba mluvit, ale základní sebeobsluhu by snad zvládnout mohl…)

Možné řešení? Vzít papriku a nakořenit ji tak, že bude dětem prostě chutnat. Vymyslet to tak, aby ji naopak vyhledávaly, protože pochopí, jak moc super je. A věřte mi, že to jde, jen to chce strašně, strašně moc úsilí – které stojí za to. Po cestě potkáte slepé uličky, stokrát vám přijde, že to nemá smysl, že to nikam nevede, a nesmíte přestat hledat tu stopadesátouprvní cestu. A to vlastně mluvím z vlastní zkušenosti, i s tou hloupou zeleninou.

1. Dětem dáte jídlo s paprikou, o které víte, že ji nesnáší, ale neřeknete jim o tom, že tam je. Dítě celé jídlo spokojeně sní a vy mu nakonec škodolibě řeknete, že tam byla paprika (že se dítě venku bavilo s autistou). Dítě začne prskat, dávit, vztekat se.

Možné řešení? Být upřímný hned na začátku – nebo prostě věci nechat jít vlastním tempem a nikoho netrápit s informacemi, u kterých je otázkou, jak moc jsou v daný moment opravdu přínosné.

Když dětem vyprávím o sobě v malém kroužku, nepopírám, že je to přínosné. Rozhodně proběhne osvěta a pak dostávám hezké vzkazy typu „díky tobě jsem pochopila, že autismus není nemoc a nemá se léčit“, ale jak to pak vypadá v praxi, opravdu je to jiné?

Kdežto když si s dětmi popovídám (protože osvěta není k ničemu, to rozhodně nechci říkat, ale je to jen drobný předstupen) a pak s nimi něco úplně běžného dělám, to je teprv ta paráda. Minule jsem strávila celkem 4 hodiny postupně s asi 60 dětmi tím, že jsme si sice nejprve popovídali o autismu, ale další hodinu a půl jsme společně malovali. Učila jsem je různé experimentální techniky, co se stane, když na vodovky nasypeme sůl a podobně.

Protože já nechtěla, aby odcházeli s tím, že budou schopni říkat „autismus je neurovývojová odchylka, která se projevuje skrz X Y Z“, ale s tím, že budou rádi říkat „dneska jsem byla s autistkou a bylo to super, dělaly jsme společně něco, co nás obě baví, a dělaly jsme to dobře“.

Důležité je proto rozvíjet u dětí, dospělých, lidí obecně spíš tu chuť, tu touhu jemně přistoupit, nechat se překvapit, podivit se, přijmout a přidat se. Než se tvrdě našprtat, ale stejně to nechápat.

Osvěta neznamená nutně přijetí.

A přijetí je ten stupeň, po kterém – minimálně mé – srdce prahne.