Často se říká, že homosexuální lidé mají takzvaný „gaydar“. Že prostě poznají, kdo je LGBTplus, protože to nějak „vycítí“. Matt často se smíchem říká, že to taky pozná, protože, jak říkám zase se smíchem já, kdyby byl o 5% víc gay, tak už se mu líbí muži.

Ale Matýsek mi taky říkal, že hned na první pohled prostě poznal, že je na mně cosi „jiného“. Že to tehdá ještě neuměl pořádně pojmenovat, ale že to prostě poznal. I když se jako ženy někdy velmi snažíme a hrozně bojujeme s tím, jak nás společnost vidí, a chceme co nejvíc zapadnout – protože co si budeme povídat, i já, která žiju v největší sociální bublině a nemusím se přetvařovat absolutně před nikým, s kým se rozhodnu vídat, se taky dostávám do situací, kdy chci vypadat co „nejnormálněji“ – protože bohužel musím chodit i na úřady – můj manžel česky neumí a k tomu je OSVČ, nebo když u nás byla třeba cizinecká policie. To nechcete vzbouzet zbytečné otázky, navíc v mojí panické mysli hned vyvstanou body jako „oni určitě o autismu nic neví, kdyby se dozvěděli, že jsem na spektru, tak určitě mě budou mít za někoho, který neumí vyhodnotit správně situaci, a imigrační si řekne, že mě třeba jen zneužívá a já jsem sociálně naivní, a je se mnou jenom kvůli tomu, aby dostal vízum…“

Jasně, že takhle hluboko by asi nikdy nešli. Ale to si říkám až teď, až když to máme v kapse.

Každopádně, Matýsek to na mě poznal už na první soukromé schůzce. Pak tady máme ještě hromadu NT, kteří to neumí nijak pojmenovat, ale prostě jste pro ně jaksi „zvláštní“. Vycítí, že je tam něco jinak, ale neví, co, a to je kolikrát dráždí a vůbec neví, jak se k nim máte chovat. A jiní se od vás rovnou stáhnou. Vždycky mi pomohlo s lidmi o všem otevřeně mluvit, a když moji „srandu“ a „vyjadřování“ a „přemýšlení“ nechápou, tak jít zase o dům dál. Consent. Všichni si se mnou na světě rozumět nebudou a já s nimi taky ne, to je jen přirozené a můžeme jít všichni dál.

Ale někdy se to stane i mně. Moje kolegyně v práci, Martina, mě na tohle přivedla – ptala se mě, jestli mám „autisdar“, jako gay lidé mají „gaydar“. Tak jsem se smála a řekla, že nevím, že asi ne, ale čím víc nad tím přemýšlím, tak ho asi mám. Ale poznám to jen osobně. Když mezi námi přeskočí taková ta jiskřička porozumění nad něčím, co NT prostě nechápou.

Je to zvláštní, protože s mnohými dalšími autisty si kolikrát prostě nerozumím v názorových záležitostech nebo v pohledu na svět – i to je přirozené – ale jsou tam prostě věci, které máme a které NT nemají. Když vidím, že někoho trápí nějaký zvuk nebo zrakový vjem, pochopím to asi tisíckrát snáz než nějaké NT.

A pak je tu ten humor. Ten můj humor.

Někdy říkám, že když je někdo autista, tak to neznamená nutně, že pochopí můj humor. Ale když už někdo můj humor chápe, tak je pravděpodobně autista. Jasně, že se zasměju i s neurotypiky, a někdy fakt hodně. Já obecně mám hrozně ráda srandu, fakt je to pro mě to nejdůležitější na lidech. A třeba s Barborkou, která je z mých přátel snad největší neurotypik, se zasměju tak, že mě až bolí břicho, a řekla bych, že máme spolu největší srandu.

Jenže pak je tady ještě jeden typ humoru, který je vysloveně autistický. Jedná se o takový moment, kdy autisté v převaze „zlomí“ neurotypické vnímání světa a začnou si, možná až moc, „dovolovat“.

V praxi to znamená jediné – že si dobrosrdečně objednáte pivo na jméno hudební kapely, kterou celý život kritizujete, a kytarista z dané kapely je tím tak překvapený, že vám ho ještě sám načepuje.

Že řeknete něco jen tak nenápadně v práci na formální poradě, nějakou hroznou hovadinu, které si nikdo ani nevšimne, ale pak se k tomu vrátíte v „zákulisí“ s někým blízkým a máte z toho záchvat smíchu.

Že přijdete k někomu, kdo je celkem málomluvný, a prostě mu potřebujete sdělit nějakou větu, která vůbec nesouvisí s okolním děním, a jen z čiré zvědavosti, protože vám prostě přijde jako dobrý člověk, kterému to říct.

Takže vlastně, já nevím, jestli mám „autisdar“. Ale rozhodně mám dar poznat autistickou srandu. A to je pro mě asi vlastně mnohem, mnohem důležitější – protože je mi úplně jedno, jestli je druhý autista nebo NT, jakmile rozumí autistické srandě, tak jsme kamarádi.