Ještě pořád se bojím spousty věcí. Jeden by si řekl, že když už jsem vdaná, mám vlastní byt a práci, tak už jsem dospělá a musím dospěle i přemýšlet. Zůstalo mi však z dětství něco, co se zase tolik nezměnilo.

Dospěláci, které znám, se taky bojí. Ale bojí se úplně jiných věcí, než jakých se bojím já. Dospělí lidé se bojí třeba chodit v noci sami domů, že je někdo přepadne nebo okrade. Já miluju chodit v noci sama. Miluju tu tajemnou atmosféru, dobrodružství. A když se za mnou někdo podivný plíží? Zvednu telefon a dělám, že si s někým povídám, ideálně o tom, kde zrovna jsem, třeba na metr přesně. A že má můj plán díry? To asi tolik neřeším.

Hodně dospěláků se taky bojí zodpovědnosti a určitých „omezení“. Proto třeba nemají zvířata nebo ani děti. Protože se bojí toho, že by každý večer museli čistit kočkám záchod a nemohli odcestovat na tři měsíce, kdy se jim zachce. To já taky vůbec nemám. Jak věci přijdou, tak jsou. Toto neplánuji. Jako předminulý říjen, kdy jsme si prostě zašli na výstavu koček z útulků a domů jsme šli s Bifinou. Takové věci se prostě dějí.

Takových „dospěláckých“ strachů je hromada. Nesplacená hypotéka. Zubař. Co si o mně pomyslí okolí. Krvavé horory. Vyhazov z práce. Nevěra. Nemoce. Odhalení nějakého průšvihu, který jsme způsobili. Na spoustu z těchto věcí je mi taky nepříjemné myslet (ani ne na všechny!), ale rozhodně se mi z nich neježí chlupy na rukou, nezrychlí tep a neděsím se úplně na kost.

Mně totiž zůstaly některé hluboké, iracionální a podivné strachy z dětství.

Bojím se, že z naší komory, když jsem večer/v noci sama doma, někdo vyjde. Ne člověk. Něco nepojmenovatelného. A já na „to“ budu sama.

Bojím se dlouho v noci koukat na Měsíc. Bojím že, že mě vtáhne do sebe.

Bojím se některých domů a neustále se mi o nich v noci zdá. Děsí mě jejich přestavby, to, že lidé znásilňují hrubé stavby a přidávají/ubírají jim patra, zdobné prvky, místnosti a podobně.

Bojím se, že když jedu výtahem, tak nezastaví v patře, ve kterém chci, aby zastavil, ale pojede dál a dál do pater, která už neexistují.

Bojím se, že mě lidi, které znám a mám ráda, jednoho dne nepoznají. Bojím se, že se začnu probouzet do jednoho a do toho samého dne znovu a znovu a nikdo mi to nebude věřit.

Bojím se, že když letím letadlem, tak se pilot zblázní a rozhodne se letět s celou posádkou do vesmíru a shoříme při odletu z atmosféry.

Je to zvláštní. Moje logika funguje, vím, proč je iracionální se daných věcí bát. Přesto se z nich nevymluvím, jsou ve mně tak hluboce zakořeněny a vlastně dělají můj život zajímavějším. Já mám ty strachy vlastně celkem ráda, cítím, že je pro můj organismus až téměř zdravé se někdy iracionálně bát. Takové starodávné, z doby, kdy ještě lidi neměli vědu, která by jim všechny věci vysvětlila. Ani dneska nám vlastně všechny věci vysvětlit nemůže.

Už nemám skoro vůbec takové noční můry, jaké jsem mívala kdysi. Pořád mě nějaké věci trochu děsí i ve spánku, ale takové strachy, jako jsem zažívala v dětství, v noci už nezažívám. Přesto jsou pořád přítomny.

Dovedu si představit, že mnoho dospělých rodičů nerozumí strachům svých dětí. Myslí si, že když jim je logicky vysvětlí, tak se dítě přestane bát. Tak to nefunguje. Tak to nefunguje ani u mě. Opravdu chytré a vykutálené děti totiž ví, že všechno na světě ještě objeveno není. To mě odmalička hrozně děsilo. Že mi nikdo nemůže s jistotou říct vůbec nic. Že svět je nepředvídatelný a stále se mění. A já nejsem nikdy schopná odhadnout hranice možné změny.

Jasně, že má člověk strach, že může někdo vyjít z komory. Je to místo, kam tolik nechodíme, máme velký byt a dospělák by se taky bál, že se do něj někdo vloupe. Máme zámky a mříže na oknech, vysvětlili byste dítěti, a můžeme zavolat policii. No jo. To mi může říct taky kdekdo. Ale co když do mého bytu někdo nepřijde „klasickou“ cestou? Co když se třeba v tý komoře objeví nějaký mimozemšťan nějakým portálem, nikdy předtím se to ve vědě nestalo a je to vysoce, vysoce nepravděpodobné, ale může mi někdo z vás s naprosto 100% jistotou slíbit, že se to nestane?

Že mě Měsíc nemůže vtáhnout do sebe, protože je daleko a protože nic takového nedělá? To možná jo, ale kde se na obloze vůbec vzal? Existuje pro to několik teorií, některé jsou více přijímané než jiné (kus Země, který se odštěpil vs. vs srážka naší planety s jinou planetou vs těleso, které se nám připletlo do oběžné dráhy a podobně).., ale když nevíme s jistotou ani toto, jak můžeme předvídat, co se začne dít v budoucnosti a jak Měsíc bude vypadat zítra? Jasně, zase – S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ se nestane nic. Ale stoprocentně?

A takových strachů mám hromady. Miliardy. Miluji nad nimi přemýšlet, i když mě trochu děsí. Někdy i hledám možnosti, jak jej držet při životě. Je to zvláštní ambivalence. Ale je to něco, co dělá mě mnou, něco jedinečného a nezměnitelného.

Nejdůležitější je nezapomínat nad ten strach pod všemi těmito vrstvami. Že nic na světě není jisté. A to je pekelně veliký strach. A přijmout jej je podle mě až téměř nemožné. A podle mě toto je něco, čeho se i děti nejvíce bojí.

Ale nevím…budu to muset prozkoumat asi ještě víc. J