S prodlužující karanténou se vracím do dětství. Mám pocit, že se vše zpomaluje. Většinu času trávím doma.

Až teď doceňuji úplně krásu Zbraslavi. Chodím opravdu téměř každý den na procházky, které mají několik kilometrů. Jsou tady kopce, začínají tu Brdy, pěšky se dá dojít i do Komořan, Modřan, na letiště Točná, na keltská oppida, do zookoutku… Vše se mi to v hlavě mixuje, vytváří se mi přesný plánek všech malých uliček. Koukám neustále na mapu, abych si propojila, co jsem ještě neviděla a jak se k tomu mohu co nejzajímavějším způsobem dostat. Každá cesta je jedinečná, protože venku je jaro a vypadá to tam každý den trochu jinak. Už dlouho jsem nebyla v tak úzkém kontaktu s přírodou, abych se rozjasnila, že na jednom místě rostou pampelišky, i když tam ještě včera nekvetly.

Ve městě je to ale hrozně děsivé. Připomíná mi to mé noční můry. Z pohledů lidí nedokážete vyčíst vůbec nic, protože mají přes ústa roušku. Někdy dovedete říct, jestli se smějí, pokud je znáte. Já se ale nevídám s nikým, koho bych znala, jsme doma jen my dva. V izolaci. V tichu a klidu. Ale když jedete metrem a někdo na vás koukne, a vy vůbec nevíte, co dělá druhá polovina jeho obličeje, to mě hrozně děsí. Taky je vše zavřené a lidi dělají na ulicích divné věci, které by se normálně nestaly: u Smíchovského nádraží někdo řeže uprostřed ulice dřevo na cirkulárce, všichni hází bezdomovcům (kteří mají roušky) do kelímku dvacky, protože asi jinou zábavu ve městě nenajdou, a uprostřed náměstí jsou natažené špagáty, na kterých visí látkové roušky pro všechny.

Ne, že bych teda ve městě byla tolik. Respektive skoro vůbec. Jediná městská radost, která mi zůstala, je nakupování potravin jednou týdně. Těším se jako dítě na to, že pokaždé půjdu do jiného supermarketu a nakoupím domů úplně jiné jídlo, než tam bylo minulý týden. Dneska jdu do Kauflandu, večer, tím si trochu připomenu mé dávné modřanské radosti. Kdysi, za mých studentských let, jsme tam jezdili na velký nákup, ale neměli jsme vůbec žádné peníze, takže náš velký nákup byl vlastně mininákupem.

Doma je ticho a klid. Ráno vždycky slyším našeho souseda hrát na nejrůznější nástroje světa, a v kombinaci se sluníčkem zvenčí je to paráda. V zahradě už kvetou první květiny. Jsem ráda, že je pan soused neseká a nechává tam motýly a brouky. Kočky jsou taky moc rády. Kočky jsou strašně rády, že jsem doma. Bifina se na mě nemohla, a vlastně furt nemůže, vynadívat. Je to legrační, pořád se tomu smějeme – ale vždycky přijdu do kuchyně a ona se na mě třeba půl hodiny v kuse kouká. Není zvyklá, že jsem pořád doma. Titin je taky rozdováděný, úplně ožil a i když mu je sedm, vždycky ráno vystartuje a běhá po bytě jako čamrda.

Už skoro zapomínám, kdo jsem, jen se rozpouštím do éteru jako dítě, které ještě nemá úplně vybudovanou povahu. Strašně mi chybí lidi. Včera večer jsme byli nadšení, že dnes možná budeme moci jít do Hornbachu!

Celé dny pracuji u okna do zahrady. Skoro každý den máme pracovní videokonferenci. Je to pro mě moc namáhavé. Moc se chci s lidmi vidět a těším se na ně, ale za hodinu na videu mě bolí oči. Smějeme se tam a pracujeme jako draci, včera se nám povedla hezká živá knihovna na internetu – ale i tak, i když je vidím skoro každý den, mi strašně, strašně chybí. A být pořád online mě zároveň strašně, strašně vyčerpává. Ale je to jediný způsob, jak se s nimi vidět. Takže to člověk prostě přežije.

To jen tak na okraj. Spoustu lidí si dodnes myslí, že autisti nemají silné vazby na lidi, ale jen na věci. Že maj své speciální zájmy, kterým, když se mohou věnovat, tak pro ně přestane existovat svět. Na jednu stranu to tak je. Asi pro mě není tak děsivé být pořád doma, jako pro některé nadšené extroverty. A to i když jsem chodila pořád někam. Ano, teď maluju skoro pořád, skoro pořád koukáme na dobré filmy a seriály, chodím na dlouhé procházky, hraju videohry, pracuju – to jsou všechno věci, které dělám ráda a které jsou zábavné. A asi je zvládnu dělat bez lidí i déle než běžná populace. Ale většinou večer mi lidé opravdu chybí. Až bolestně.

Jen doufám, že se vše přežene co nejdříve. Musíme se držet.