Mnozí z vás už máte mou knížku přečtenou. Já vlastně pořád ne. Jen některé kousky.

„Natálo, ty fakt nejsi normální,“ řekla mi moje máma se smíchem, když se v knížce našla. Má tam ilustraci na celou stránku, na které jí zrovna volám a ptám se jí, co se učili ve zbožíznalství. (To ještě nevěděla, že jí budu volat za tři týdny znova z pracovní cesty a ptát se jí, proč je dort těžká Paříž těžká Paříž, o půl dvanácté v noci se svými kolegy i vedoucím. „Moje máma by mě vydědila,“ řekla se smíchem naše slovenská stážistka Páťa. ) Každopádně si pak zažádala, abych jí tu ilustraci poslala. Teď ji má jako profilovku. Takže pokud byste se chtěli mámy zeptat na něco, co souvisí se zbožím, hledejte paní s profilovkou, která je na stránce…vidíte, to pořád nevím, protože jsem to pořádně nečetla.

Je to legrační. Už tomu neuteču. Byla jsem na návštěvě u naší moc milé sousedky, která mi nadšeně vyprávěla, že knížky rozdala u nás po baráku. Je to docela srandovní. (Teda furt ne natolik, aby byla knížka vyprodaná během měsíce – takže si na živobytí stále musím vydělávat prací a ne jenom svou divností – ale rozumíte). Máma koupila asi třetinu nákladu a rozdává to svým zaměstnancům a kolegům jako vánoční dárky.

Když jsem si však zběžně četla znovu svou kapitolku o kamarádech a uvědomila si, že Barborka, Týna i Honza už svou kopii mají, tak trochu jsem se zamyslela. Pořád mi tam ten Petr chyběl, logicky.

„Já Ti tuhle knížku nepošlu…pokud se k Tobě někdy dostane, napiš mi někam do messengeru slovo „ťuhýk“..,“

Tak jsem se samozřejmě sebrala a šla na naši malou poštu. A poslala jsem ji. Do Japonska.

Pohovor, který provázel posílání balíku, byl snad ještě horší než imigrační pohovor do Států, navíc se mnou byl můj milovaný dvouletý kluk, který pak musel ještě do Hornbachu, protože máma se už totálně zbláznila a potřebuje všechno nářadí na světě. Naštěstí to vzal skvěle a celou dobu si prozpěvoval, asi aby dokreslil dramatickou atmosféru, jeho oblíbený hit Cib cib cibulenka. A mně bylo líto, že musím vyplňovat celní prohlášení, do kterého jsem stejně napsala, že má balík hodnotu nula korun (skvělý tip pro všechny, pokud chcete někomu poslat dárek a nechcete, aby z něj ještě pak platil clo). Pak jsem sledovala šíleně, co se s balíkem stane, protože něco někam posíláme nebo přijímáme poměrně často a ne vždycky je to proces bez problémů.

Ale ten balík došel.

Byla jsem, popravdě, trochu nervozní, přeci jen se tam zpovídám, jak není na světě mnoho lidí, kteří opravdu rozumí mým myšlenkovým pochodům, mé fascinaci vzorům a barvám…a jeden z toho mála to držel v ruce.

„Ťuhýk“, přišlo mi pak jediné slovo v messengeru na Facebooku.

A pak přišla nejvýmluvnější fotka.

Jestli jste dojatí se mnou, tak je to dobře, protože já dojatá jsem.

No, a co teď?

Teď budu muset zase sádrovat. A malovat na bílo. A koupit konečně ten beton…

Jdeme zase dál. 🙂