Zimní slunovrat. Sedíme všechny u Barborky doma. Už je noc, vyložily jsme si karty, brečely jsme smíchy i dojetím, povídaly jsme si o všem možném. A najednou si začneme povídat o něčem, co si myslím, že by nemělo zapadnout. Co by se mělo objevit i tady.

„Vedete si taky v hlavě interní monolog? Já se o tom bavila v práci s kolegy a někteří ho vedou, ale jsou i takoví, co ne,“ říká najednou Bára.

„Počkej, jak to myslíš, interní monolog? Jako že máš v hlavě vypravěče jako ve filmu a říkáš si, co se děje?“

„No, přesně tak. Nebo si prostě řeknu, že si chci uvařit čaj. Jako přesně takhle si to řeknu v hlavě – chci si uvařit čaj. Tak vstanu a jdu si ho uvařit. Někdy mi to trochu přeroste až do samomluvy, kdy si to řeknu fakt nahlas“ směje se.

Žasnu. S jakou lehkostí a samozřejmostí o tom vypráví. Žasnu, že má někdo dovednost své pocity a potřeby takto naprosto automaticky dávat do slov, takto snadno vyjádřit.

„Tak to si nevedu. Já vůbec v hlavě nemyslím na slova,“ přiznávám. Setkávám se s překvapeným pohledem obou. Nesoudí mě, vůbec. Ale jsou upřímně zvědavé. A venku je krásná, dlouhá noc.

„Jako vůbec?“

„Jako vůbec.“

„Ty máš jako v hlavě úplný ticho?“

„Úplný ticho,“ přiznávám sama překvapeně.

Nechápejte to špatně. Já už dlouho, dlouho vím, že existuje cosi jako „myšlení v obrazech“ a že je to něco, co je v autistickém mozku poměrně běžné. Už dlouho vím, že mám problémy vyjádřit některé věci slovně. Už dlouho vím, že přemýšlím dost jinak než ostatní lidi. Ale ten večer jsem asi poprvé v životě pochopila, proč. A také proč tak strašně moc souzním s neverbálními lidmi.

„Jak to pak ale děláš, když chceš něco říct?“ ptají se mě holky. Přemýšlím. Už jen to, že přemýšlím, když chci něco říct.

„No, to je těžké,“ přiznávám. Chci ve větě pokračovat, ale protože jsem si ji nedomyslela, nemůžu, takže skončím v polovině věty. To se mi stává s přáteli opravdu často, když nevěnuju plné soustředění na mluvení, nikdy se mi nedaří. „Já si to zkusím sesumírovat,“ pokračuju se smíchem.

„Mně to totiž tak trochu připomíná…já mám docela problémy s počty, když mám přecházet přes desítky,“ vyprávím. „Když mám udělat třeba 73-5, tak mi to strašně trvá. Musím si spočítat 73-3, abych se dostala na celou 70. Pak si od těch pěti odečtu ty tři, co jsem si zrovna odečetla od sedmdesáti tří, a zbydou mi dvě. A ty dvě pak odečtu od tý 70. Mám to na tři kroky . Jsem tak trochu dyskalkulik, odmala,“ Zase se odmlčím, protože se potřebuju vrátit k (……mimochodem, v reálném čase jsem se tady zase……a zase….zastavila a nedokončila větu, protože mi to prostě nenaskočilo. Nenaskočilo. Dokážu myslet jen tak slovo, dvě dopředu, když jsem v klidu a ne v největším možném soustředění a vypětí)…k tomu příkladu s jazykem, a to už je trochu jiné téma. Je snadnější mít sáhodlouhý proslov o tom, jaký jsem dyskalkulik, když už o tom jednou mluvím, protože můj dyslektický, dyskalkulický, dysverbální mozek nedokáže tak snadno udělat onen oblouk a vrátit se k tomu. Ale protože jsem pořád v kontaktu s lidmi a tvor poměrně sociální, vím, že (……….opět stejný problém) (trvá několik minut, kdy si mezitím představuju hromady a hromady bizarních lidí jako v animáku Paprika) se musím trochu krotit, vím, že nesmím povídat dlouho. A tak tu svou línou schopnost často protlačuji.

„Mluvím pomalu a rázně. Lidi mi často jsou vděční, že mluvím jednoduše, „tak, že to pochopí i blbec“. Ale já to dělám i proto, protože sama bych nezvládla dělat vysokoškolskou přednášku, i když ty znalosti třeba mám,“ přiznávám. „Je to pro mě jako převádět z analogu do digitálu a ještě to dělat zlomenou nohou,“ říkám.

„To musí být strašně vyčerpávající, mluvit,“ říkají mi holky.

„To teda je,“ směju se.

„No počkej, ale co pak nějaké ty abstraktnější věci? Jak si třeba řekneš, jestli máš poslat e-mail dneska nebo zítra?“

„Jak si to představíš ty, vidíš ten e-mail?“ ptám se jí. Strašně mě to zajímá.

„Jako jo. Trochu. Ale spíš se fakt slyším, jak si to říkám, cítím ty slova.“

„Já vidím ten mail. Vidím prostě Outlook s nejmenšími detaily, cítím, jaké to je, koukat se do počítače, takové to světlo, které počítač vyzařuje a jaký zvláštní tlak to dělá v očích. Cítím atmosféru, vůni, vše. A pak třeba vidím nějaké setmění, noční světlo, prostě jiný čas, a ty dva obrazy takhle zvláštně koexistují, a potom zůstane jen jeden, a já vím, že jsem si vybrala třeba toto,“ říkám.

Píšu svým ostatním kamarádům, jak to mají. Mají to různě. Někteří vedou monolog, někteří ne, ale nějaká slova slyší nebo si představují. Nikdo, koho se zeptám, není „úplně němý“.

Já jo.

Je to bizarní. Lidé mi často říkají, že „dobře mluvím, když někam jdu“. Že mám dobrý přednes, zajímavý hlas a umím věci podat. Navíc sama lidi i ve své práci školím a čtyři hodiny mluvím. Je to k smíchu. Nevím. Asi se není tak čemu divit, vlastně jsem natrefila mnohokrát na spoustu dyslektiků a dysgrafiků, kteří psali a četli perfektně, jen se mnohokrát vyjádřili, že jim to činí takové problémy, že jsou z toho moc unavení. Že to jako jde, ale je to šichta, kterou si lidé často ani neumí představit. Já potom odpadávám. „I can’t talk anymore, I can’t talk today anymore“ říkám doma svému muži úplně běžně.

Tak přesně to mám já. Když vystoupím a mluvím, v mém mozku se zvedají ty nejtěžší cihly. Když myslím na tu námahu, teď si představuji obrovský jeřáb. Je před černošedým pozadím na tenké šedé plošce. Je zase ticho – je žlutý a má šedý hák a vytahuje nahoru oranžovočervené pálené cihly a strašně, strašně to trvá. Jak tohle chcete někomu popsat? Slova jsou strašně redukující. Slovy řeknete možná jenom:„No, je to námaha.“ Ale kde je ten jeřáb?

„A když se ti něco zdá?“

„Tak tam taky nemluvím. A ani druhé neslyším. Spíš si tak nějak představím obsah toho, co mi jakože říkaj.“

„Cože. A co když si vzpomínáš na to, co se dělo třeba, když jsme byli spolu někde a byla sranda?“

„Tak si vzpomenu na ty pocity, a na obsah toho, co kdo říkal. A když se budu hodně snažit, tak si vybavím slovo od slova, co kdo říkal, ale bude pro mě hrozně složité to shrnout a říct nějak jinak.“

No.

A já to zase neumím ukončit.

…

A jak to máte vy?:-)