Je srandovní, když pracuju doma, a kluci jdou se školkou na procházku. Rozumějte – školka je za rohem, takže je tady stejně slyším, v obýváku za oknem.

Chtěla bych si pro sebe nějak reflektovat velmi dojemné zakončení transformativního měsíce září (a začátek října).

Sedíme vedle sebe na mém podomácku vyrobeném paletovém gauči. Trochu jako kamarádi, co překonají už asi cokoliv, trochu jako Adam s Evou z Dark, kteří byli už asi všechno a s těžkou moudrostí dokáží předvídat, jak skončí který svět, protože každý scénář analyzovali už tisíckrát.

Já se v posledních měsících a letech málem uštvala. Nekonečným praním se za svou hodnotu, snahou druhým dokázat, co vše umím, jak moc dokážu věci změnit, jak moc dokážu…obecně. Vyčerpání, které se časem měnilo v kyselost a vztek, kvasilo tím víc, čím víc jsem se snažila a nedostávala zpátky. Samozřejmě, že jsem si uvědomovala, že mé nasazení a přesvědčení je dlouhodobě neudržitelné, ale nevěděla jsem, jak přesně jeho konec může vypadat.

A jako vždycky ty nejdůležitější věty přichází nakonec a nejvíce nečekaně.

„Pamatuješ, jak jsi kdysi nedokázal vůbec připravovat maso, a strašně ses s tím trápil, protože se ti hnusilo na něj sahat? A pak jsi prostě jednoho dne řekl „fuck it“ a normálně jsi ho připravil?“ Nahlas se smějeme.

„No počkej, znáš „Stop it?“

Neznám. Ukáže mi krátké video z nějaké komedie, kde pán dává jiné paní terapii, kde slíbí, že vyřeší všechny její problémy za pět minut a pět dolarů. Paní přijde s tím, že trpí klaustrofobií, strachem ze smrti, vypovídá se…

…a pán se na ni podívá a řekne jí prosté a jednoduché:„Stop it.“

Paní nerozumí. Cože? No, prostě…stop it. A ještě to stihne dřív než za celých pět minut.

Smějeme se, hrozně moc. „No, ale jo,“ říká vážně v tom svým počítačovým módu.

„Stop it.“

(…)

„No tak hlavně, já si pak uvědomil, že jsem se choval jak idiot – a že všechny ty chyby byly ve mně. A pracoval jsem na sobě, protože její chyba to nebyla. To bylo celý ve mně. Došlo mi, jak vlastně druhým ubližuju některými věcmi, tak jsem to prostě změnil, změnil jsem sebe v tom špatném, aby to nejlepší mohlo fungovat dál.“

Mám vůči němu velký respekt, a po tomto ještě větší. Vidět takovou sebereflexi je pro mě nekonečně osvěžující.

„Dojímá mě to a máš velikou pravdu. Musíme růst,“ říkám.

„No, já už bych spíš neměl,“ říká smutně se svými snad dvěmi metry.

(…)

„Zdravé programátorské INTP s mozkem počítače, analyzuj,“ říkám. Předkládám podklady. Povídáme si o nich, některé věci si upřesňuje.

„No ta logika je samozřejmě obecně špatně.“

Jak to ví? Jak to ví, co mi přesně říct, aby všechno najednou dávalo smysl?

„Tak my víme, jaké jsou cesty a variables.“

Je to legrační. Je to jako povídat si sama se sebou. Ale pak udělá strašně důležitou věc.

Podívá se mi do očí a řekne –

„Všechny možnosti a varianty známe. Vždyť to víš.

Nech to být.“

9 000 kilometrů za jednu jedinou větu

(…)

kreslím si do wellfínka od Jirky v práci

„Co pro sebe udělám?“

„Nechám to být.“

(…)

Řešíme těžké situace, řešíme změny v práci, řešíme těžké, těžké věci

Já už nepotřebuju bojovat tam, kde mě nechtějí.

Tam, kde mě chtějí, se za mě poperou.

Nechávám to být.

And when the broken hearted people living in the world agree
there will be an answer,

let it be

For though they may be parted, there is still a chance that they will see
there will be an answer,

let it be

(…a pak, když Jirka píše v noci, že bude guerilla,

tak já už vím, už vím,

že je dobře nechat být,

abych nenechala být to, kde se za mě perou,

a abych se vždycky mohla prát za ty, co se za sebe nepoperou).

d ě k u j i