Když mi bylo kolem 20, tak jsem zbožňovala Myšlenky zločince. Bylo to v době, kdy jsem začínala o autismu psát a více se mu věnovat. Měla jsem hroznou radost z toho, že je v nějakém seriálu autistická postava, která není chladná a bez emocí. A ačkoliv mě MGG, který Reida hraje, v reálu spíš vytáčí, musím říct, že doktora Reida hrál velmi hezky. Jasně, že je hloupě nadsazená jeho genialita, jasně, je to pořád mainstreamový americký seriál.
Reid v seriálu projde zajímavou evolucí. Začíná právě jako 24letý mladý génius, který si prošel šikanou a těžkým dětstvím se schizofrenní mámou. Je bojácný, neumí maskovat, a tak není sociálně zdatný dle neurotypických měřítek. Seriál ale několikrát ukáže, že je z celého týmu nejcitlivějším. Fanoušci se vždycky rozčilují, že na Reidovi se scénáristé opravdu vyřádili: projde si mučením v zajetí, stane se závislým na drogách, zastřelí mu přítelkyni před jeho očima, jeho máma dostane Alzheimera, no a v jedné z pozdějších sezón skončí ve vězení. No a pak se stane zvláštnost: jak jde čas, tak je víc a víc jiný. Sebevědomější, sociálně schopnější, časem až agresivnější. Pamatuju si, jak mi to v těch dvaceti moc nedávalo smysl, a trochu mě rozčilovalo, jak je někdo tak jemný po vězení takový badass.
Ale proč to sem píšu?
Protože dneska už to úplně chápu.
„Podívej se, kdo seš.“ Zrcadlo. „Ale doopravdy.“
Odmaskovávání je bolestivý proces, protože se člověk musí postavit sám před sebe nahý, se všemi nedokonalostmi, se všemi problémy, a vidět to, co mnoho let neviděl. Přijmout to, že ostatní lidi bude jeho „já“ bolet asi více, ale přijmout i to, že je vám to už vlastně jedno.
„Kdy jsi byla nejšťastnější?“
Vím, kdy jsem byla nejnešťastnější. Stejně velké moudro jako to o holubech je to, že
„velký oheň neuhasíš“.
Překonala jsem svůj strach z řemeslníků. Kdo mě zná, tak ví, že nenávidím alfa muže, nesnáším nasvalené pány, kteří mají hromady keců a soudí vše, co se kolem nich namane, skrz optiku toxické maskulinity. A přiznám se, že jsem měla předsudky: bála jsem se si vzít domů řemeslníky, že to zase budou nějací pánové, co budou soudit, že třeba nerozumím stavebninám, nebo se mnou nebudou diskutovat jako se sobě rovným, nebo se tady budou chovat hlasitě a budou chtít, abych jim vařila kafe… (přitom, jak sama s legrací říkám, mezi mými blízkými mužského pohlaví jsem většinou největší muž já).
To mě celé děsilo tak moc, že jsem se raději naučila sama pracovat s bouracím kladivem, nahazovat omítku, zapojovat zásuvky a instalovat routery. Jenže pak přišel bohužel úkol, na který nestačila už ani moje tělesná konstituce, ani počet (rozuměj, že jsem jedna).
Strašně jsem se trápila, a nakonec jsem si, po pečlivém zvážení, pozvala domů řemeslníky. Nejlepší, naprosto úžasné queer řemeslníky. Další minimoment, kdy jsem si musela přiznat, že předsudky mám nejspíš i já.
A když pak přišel drobný elektrikář („naprostý twink“, jak jsem ho láskyplně popsala Barborce), a řekl mi, že když bude zasekávat kabely, tak by chtěl, abych nebyla doma, tak jsem vyprskla smíchy. „Dobře,“ říkám rázně a okamžitě. Miluju, když můžu přistoupit na absurdity.
„Asi nechtěl, abych ho při takové drsné práci viděla,“ píšu jí se smíchem. Pokaždé vyprsknu, když si na to vzpomenu.
„To je hodně profesionální, že chce, abys radši nebyla doma“ směje se se mnou.
Jsem nejšťastnější, když jsem rozjívená, bláznivá a drzá. Když si můžu doma rozhodovat věci úplně sama a bláznivým způsobem. Když není nikdo, kdo by mi unaveně řekl, že něco nejde nebo že se mu něco nechce. Když se můžu prostě sebrat a jít na chvilku zas za někým, komu se chce a komu to jde (abych se pak se smíchem zase vrátila bud sama k sobě, když mě to štve – nebo zase jinam). Když můžu mít ráda všechny a všichni mají rádi mě (teda ti, co za to stojí. Zbytek je mi fuk).
Přenášet smích a vyzařovat slunce.
Cpala jsem své vztahy s lidmi do formičky. Tak když už teda jsme oba tak nenormální, tak pojďme dělat aspoň normální věci.
Chtěla jsem si myslet, že umím dělat normální věci, a že je chci. Ačkoliv všem dvanáct let říkám, že běžný chod věcí není ten jediný správný, a dokážu to celkem obstojně praktikovat ve všech ostatních oblastech.
„Vždyt ty víš, že je to naopak. Že jsi na lidi magnet.
Dokud jsi to opravdu ty…“
Člověk pak prostě přepne.
Ahahahahahaha
„No, ta patka by mi slušela víc na druhou stranu.“
Víte, kolik kuráže to pak chce, aby člověk přiznal sobě, že dělá opakovaně tu samou chybu?
„Nejlepší písnička z Let It Be?“
„I Want You.“
Protočím oči s teatrálním povzdechem.
„To mě vždycky TAK unaví, když to začneš hrát. Jak kdyby to bylo celých těch osmnáct let, co tě znám, natažených do tohohle songu.“
Směje se.
„V tom případě Something.“
Something in the way she moves
Attracts me like no other lover
Something in the way she woos me
(…)
——-
Jsem ráda, že mám zpátky své Hole. Mečů bylo dost.
Chci být zase já
ta divoká, nespoutaná, bláznivá, neusazená, které je všude hodně a čeká se na mou suchou hlášku
kterou všichni bud milují (nebo ji nesnáší)
chci svou veselou energii cpát do bláznivých věcí, jako je Souboj gayů a soud s výrobci nábytku
chci absurdity houšť a houšť lidí, s kterými se máme rádi hluboce a jedinečně
hlavně: vždyť já vás mám, a mám vás tolik, a miluji vás
to jsem já.
„Vězení“ v padající hvězdě probudilo oheň, který zažehnul sluneční svit